Vedle rozhodování o vině a výši trestu je úkolem soudů i posilování právní jistoty a právního vědomí obyvatel. Proto rozsudek vždy obsahuje i zdůvodnění, proč soud rozhodl tak, jak rozhodl.
Když se ale podíváme na některé rozsudky našich soudů, snadno najdeme i případy, které do duší občanů vnášejí spíše zmatek a nejistotu.
Spíše úsměvnou ukázkou z nepříliš dávné minulosti je rozsudek Nejvyšší správního soudu ve věci regulérnosti posledních prezidentských voleb, podle kterého sice vítěz volby Miloš Zeman porušil zákon, ale přesto se stane regulérní hlavou českého státu. Úsměv nejspíš nevyvolává samotné rozhodnutí, ale výrok soudu o faulech a červené kartě, která nakonec nebude udělena, připomíná spíše zápis z jednání disciplinární komise fotbalového svazu, a proto se stal zdrojem inspirace pro odpůrce Miloše Zemana při jejich dalších akcích.
Ale ještě horší pocit mám ze zatím nepravomocného rozsudku v kauze Opencard. Jak mám hodnotit počínání soudce, který odsoudil čtyři radní a dva úředníky k podmíněným trestům na dva až tři roky, ale týmiž ústy vzápětí prohlásil, že obvinění nepochybně nevytvořili situaci, kterou museli v určité chvíli řešit, a rozhodně nebyli těmi, kdo by měli nějaký prospěch. Soud naopak věří, že byli vedeni snahou vyřešit danou záležitost tak, aby šlo o řešení pro hlavní město co nejlepší. Soud tedy rozhodoval přesně podle známého rčení, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Je to úplně stejné, jako kdyby soudce odsoudil hasiče, kteří sice uhasili požár, ale vzápětí byli obviněni, že použitou vodou způsobili škody na zařízení hořícího domu. Co na tom, že celková výše škody je nižší, než by způsobilo pokračující řádění ohně. Vždyť je přece jasně vidět, že část škody způsobila jejich voda.
O věci přitom rozhodoval tentýž soudce Sotolář, který již soudil při minulém projednávání tohoto případu, takže je zřejmé, že měl dostatek času na seznámení se s podstatou věci.
Rozsudek soudu by se měl opírat o právo a logiku, ze které mimo jiné jsou budoucí právníci zkoušeni už při přijímání na právnickou fakultu. Tento rozsudek však zjevně logiku popírá.
Lze jen doufat, že soudci odvolacího soudu ještě na logiku nezapomněli a celou věc uvedou na pravou míru osvobozujícím rozsudkem.
Věřit, že před soudem někdy stanou a spravedlivý rozsudek si vyslechnou skuteční viníci v případu Opencard, by asi bylo beznadějným případem naivního optimismu.
