Rentiér Bohumír Šimek vyvolal svým textem Blog.iDnes.cz diskusi na téma jak, proč (a zač) psát blogy a v závěru se ptá: „Proč to děláte, páni blogéři? Komu tím sloužíte?"
Odpovědí se již dočkal nejen v diskusi, ale i v několika článcích, ba i v ceníku Vladimíra Kroupy. Očekával-li však vybranou společnost citlivých, vnímavých lidí, se smyslem pro pravdu a další typicky evropské konzervativní hodnoty, společenství se vzájemnou úctou a zbavení se nenávisti, hloupých a tupých nadávek, bezhlavého osočování, bude znepokojen a překvapen nejen trochu.
Není to tím, že jsa sám blogerské nedochůdče, chtěl bych zpochybňovat vybranost, citlivost a jiné vlastnosti svých zkušenějších kolegů; spíše si myslím, že demokratickou společnost nikdy netvořila, netvoří, a ani tvořit nebude společnost plná dokonalých lidí.
Smyslem demokracie není ani jednota názorů ani konzervativní hodnoty. Demokratická diskuse naopak předpokládá neustálé zpochybňování hodnot. Vyjádření vlastního názoru je právem každého. To, jestli je ten názor správný, nebo ne, nehraje žádnou zvláštní roli. Koneckonců autor výroku nese svou kůži na trh a riskuje, že jeho názor bude vyvrácen. A píše-li jej na blog, na kterém si někteří s gustem smlsnou na oponentovi, ví, že se může dočkat i hodně nepříjemného vyvrácení.
Pokud jeho názor není v souladu s mým nebo většinovým, neznamená to nutně, že nemá pravdu. Možná má informace, které já nemám, nebo je vidí v jiných souvislostech. Koneckonců, není to z hlediska trvání Vesmíru zas až tak dávno, kdy názor, že Země je kulatá a točí se kolem Slunce, byl menšinový a možná, že leckoho i urážel. Řada hrdých občanů Spojených států amerických dodnes nevěří tomu, že Neil Armstrong byl na Měsíci (a mnoho jiných věří, že Lance Armstrong nikdy nedopoval).
Výhodou blogu je, že texty na něm zveřejněné neprocházejí žádnou redakční radou, a proto tu každý může napsat, co uzná za vhodné. Kontroverzní názor tak není umlčen redakcí a stává se podnětem pro polemiku, hledání protiargumentů, zvažování věrohodnosti pramenů, takže může dobře posloužit k lepší orientaci čtenáře v dané problematice.
A tady nemohu nezmínit velmi zajímavou a plodnou diskusi na téma pohádek, kterou zahájila Zuzka Hubeňáková svým textem „Děvčata, nevěřte jim aneb emancipovaný pohled na pohádky“. Kolik úsměvů tím vyloudila na našich tvářích nejen ona, ale i další, kteří na její text reagovali ať už v diskusi nebo vlastním pohledem na svět pohádek. Pravda, našli se i takoví, kteří nepochopili nadhled a vtip, ale to je spíše jejich problém.
Asi těžko dosáhnu toho, aby se stejným nadhledem a vtipem spolu diskutovali oponenti v politických diskusích, zvlášť pokud jedni budou mít pocit, že druzí jsou za své texty placeni (kým vlastně?), ale zastánce opačného politického názoru přece není třeba vnímat jako nepřítele, dokud se projevuje slovně a nechystá se své názory prosadit v praxi pomocí násilí.
Mohu s ním zásadně nesouhlasit a mohu snést jakékoliv argumenty, které jeho názor zpochybní. To jediné, na čem bychom se snad mohli shodnout, je, že tyto argumenty budou věcné a budou podány slušně.
