Na češtině se mi líbí i to, jak jednoduše dokáže pomocí zdrobnělin, citově zabarvených slov a předpon pozměnit význam slova tak, aby byla co nejpřesněji vystižena nálada mluvčího nebo jeho vztah k popisované skutečnosti. A přesto, nebo možná právě proto jsou slova nebo obraty, které bych z češtiny nejraději odstranil.
Ta vzpomínka je stará skoro padesát let. Na oslavě nějakého svátku jsme my, školáci předvedli secvičený program sestávající z písní, básní a krátkých scének jako zpestření projevu zástupce organizací sdružených v Národní frontě. Tehdejší projevy ten doprovodný program potřebovaly, aby do konce programu vydrželi aspoň rodiče vystupujících školáků. Nudný a šedivý byl i řečník, o kterém píšu, až do okamžiku, kdy z té nudy vyjela jako nůž slova „přestárlí občané“.
Když jsem je zaslechl, v prvním okamžiku jsem si myslel, že jsem se přeslechl nebo se řečník přeřekl, ale on to slovní spojení použil ještě několikrát, takže omyl byl vyloučen. Ta slova pro mě zněla hrozně. V sále byla spousta starých lidí. No, připouštím, že mně tenkrát připadal starý každý, kdo měl víc, než třicet let, ale určitě tam byli i lidé opravdu staří, ale přestárlý – to tam nemohl být nikdo. Alespoň tak jsem to cítil.
Přemýšlel jsem o slovech začínajících stejnou předponou – přezrálý, přeslazený, přehnaný, přemoudřelý – jednoduše všechna označují něco, co už je tak trochu přes čáru. Jak můžu říci o člověku, že už je starý přes čáru?
Když jsem odcházel ze sálu a potkával lidi, které jsem běžně oslovoval v českém překladu teto nebo strýčku, bylo mi trapně, přestože jsem k tomu zdánlivě neměl důvod.
Přešla celá desetiletí a i můj vztah ke stáří se s věkem změnil, ale ta vzpomínka tam někde stále byla, i když jsem to slovo už nikdy nezaslechl.
Až v pátek 29. srpna čtu Lidové noviny a na poslední straně narazím na článek Hyenismus v „domově“ pro seniory a v něm nepodepsaný autor to slovo použil znovu.
Jsem důsledným odpůrcem politické korektnosti. Tvrdím, že je založena na nesmyslném přesvědčení, že problém se dá vyřešit tím, že ho pojmenujeme jinak. Všichni ty politicky korektní termíny známe a všichni víme, že jejich používáním se nevyřešilo vůbec nic. Ale tady se nejedná o politickou korektnost. Tady někdo používá označení pro něco, co ve skutečnosti neexistuje. Člověk může být starý, velmi starý a dokonce příliš starý na to, aby uběhl stovku pod patnáct vteřin nebo hrál v dorosteneckém mužstvu, přičemž v těch posledních případech ve skutečnosti může být i hodně mladý, ale přestárlý? Vadilo-li mi to slovo u muže nepříliš vzdělaného, s malou empatií a nedostatečnou slovní zásobou, „zoceleného“ navíc zuřícím bojem za výstavbu komunismu a „lepší zítřky“, jak jej mohu přijmout od novináře, pro kterého by vzdělání, dostatečná slovní zásoba i jistá míra empatie měla být základním předpokladem profesionality?
Slovo „přestárlý“ je pro mě ve spojení s lidskou bytostí použitelné pouze v případě, že si ze mě někdo včetně mě dělá legraci. Ten článek ale, jak je zřejmé už z jeho názvu, není tím případem.
Možná si řeknete – vždyť je to jen slovo. Ale na počátku bylo Slovo …
