Často se tu objevuje názor, že ten či onen politik rozděluje společnost. Mluví a píše se o stále více se prohlubujících příkopech a hledá se někdo, kdo by je zase začal zasypávat.
Společnost nepochybně rozdělena je, ale informační hodnota tohoto sdělení je stejná jako hodnota tvrzení, že voda se vyskytuje i v kapalné formě. Lidé jsou rozděleni od nepaměti, nejpozději však od první dělby práce.
Jedním z prvních dokladů je biblický příběh o rolníkovi Kainovi a pastevci Ábelovi, nebo z českého bájesloví známá pověst o Horymírovi jako záznam zanedbávání zemědělského lidu a podpory havířství knížetem Křesomyslem. Horymír sice (trestu) smrti unikl, ale než se tak stalo, byla nejprve vypálena jeho osada Neumětely a následně se Horymír se svými muži pomstil vypálením osady horníků Březové doly. A podobných příběhů jsou plné dějiny.
Od té doby společnost poněkud pokročila. Rozdílnost názorů na význam zemědělství, pastevectví nebo hornictví nás už až na řídké výjimky nedokáže vybudit k fyzickému násilí, ale to to více to dáváme najevo ve slovním projevu.
Rozvoj internetu přinášející možnost rychle reagovat na článek nebo na myšlenku sdílenou na sociálních sítích rozdělení společnosti pouze zviditelnil. Dokud vycházely pouze tištěné noviny, člověk mohl svůj nesouhlas s autorem vyjádřit pouze dopisem do redakce, který buď byl, nebo, a to mnohem častěji nebyl otištěn.
Už jen riziko, že dopis skončí v koši, tlumilo reakce. A pokud někdo přece jen takový dopis začal psát, než jej dokončil, emoce vychladly a dopis často skončil v koši pisatele, nikoliv v redakčním. Dnes člověk rozhořčeně reaguje okamžitě, protože ta možnost tady je a stačí krátká poznámka. Má to ovšem i jednu výhodu - vznětlivější povahy to v sobě nemusí dusit a zadělávat si tak na žaludeční vředy.
Rozděluje nás mnoho věcí; přesněji řečeno, nerozděluje nás snad jenom to, co je nám lhostejné. A touží snad někdo po politicích, kteří by nám byli zcela lhostejni?
Na první pohled to vypadá bezvýchodně, ale ve skutečnosti na tom není nic špatného. Koneckonců, nejsme rozděleni na dva nesmiřitelné kompaktní tábory, ale příkopy probíhají v různých místech; spojenci v jedné oblasti se neshodnou v něčem jiném a další téma je jim (třeba i oběma) více nebo méně lhostejné.
A navíc - většina názorových odpůrců se ve skutečnosti nikdy nesetká. Svůj nesouhlas si dají najevo přes obrazovku počítače nebo display mobilního telefonu. Ukojí své ego (domnělým) vítězstvím v diskusi, a pokud se potkají v reálném životě, zpravidla usoudí, že ono problematické téma bude lepší neotvírat. K vypalování vesnic nebo fyzické inzultaci dnes v našich končinách dochází mnohem řidčeji, než by se z bojovného znění diskusních příspěvků mohlo zdát.
Nad úrovní diskuse tedy není třeba lámat hůl. Máme dnes svobodu slova a s tím související odpovědnost za své výroky i činy. Technika nám (alespoň některým) umožňuje psát stejně rychle jak mluvit. Vyslovené už zpátky nevrátíš. A napsané vypovídá vždy více o autorovi než o adresátovi textu.
