„A proč vás mám v rodném listu jako svou matku?“ zeptal se namísto toho, ale byl to spíše výkřik zoufalství. Nečekal, že by se mu od té pološílené ženy mohlo dostat logického vysvětlení.
Je slunečné sobotní dopoledne a Petr se s napjatým očekáváním věcí příštích blíží k místu, kde by měla bydlet jeho matka. Už z dálky vidí třípatrový dům s rovnou střechou. Světle hnědě natřené lamely zakrývají zateplení a do očí bijí zřejmě nedávno vyměněná plastová okna. Pokud správně četl mapu na internetu, jejich matka by měla bydlet hned v prvním vchodu. Ve čtvrtém si někdo asi v bývalé kočárkárně nebo sušárně otevřel malý krámek s potravinami.
Do Vimperku se zase vypravil sám. Lucie sice naléhala, ale nakonec ji přesvědčil svými argumenty: „Vždyť vůbec nevíme, jak na nás bude reagovat. Neznáme její zvyky; třeba na ni budeme celý den čekat. Pokud ji najdu a bude vstřícná, domluvím se s ní na schůzce a pak pojedeme spolu.“
Upřímně řečeno, moc na tu schůzku nevěřil. Musí opatrně sondovat půdu a sám nic neprozradit o svém současném vztahu s Lucií.
Pomalu došel ke vchodu. Prohlédl si jména na zvoncích a našel tam jméno své matky. Krátce zatlačil a trošku poodstoupil, aby viděl na okna nad vchodem. Ale nic nenarušilo ospalé ticho, které tu panovalo. Zkusil zazvonit znovu, tentokrát déle, ale zase bez výsledku.
Došlo na jeho slova. Matka je kdovíkde a jemu nezbývá, než se tu někde poflakovat a čekat, jestli se vrátí. Ale když už je tu ten krámek, zajde si do něj koupit aspoň něco k pití. A možná tam budou vědět i o matce.
Když došel k obchodu, zrovna z něj vycházela starší žena s taškou. Podívala se na něj, zdálo se mu, že se trochu zarazila, ale pak jej minula a pokračovala v cestě.
Vešel dovnitř, pozdravil a rozhlédl se. Krámek byl doslova přeplněn zbožím, ale zákaznice tu byla jediná. Prohlížela si zeleninu a prodavačka trpělivě čekala, až si vybere.
„Dobrý den, máte nějaké přání?“
„Vyberu si něco k pití,“ odpověděl přecházeje do rohu, kde byly naskládány balíky různých vod: „ A nevíte náhodou, kde bych našel paní Novákovou?“
„Nováková? To mi nic neříká.“
„Je to pár dnů, co se sem přistěhovala,“ upřesnil Petr.
„No tak to jste se s ní málem srazil ve dveřích. Teď zrovna odcházela,“vložila se do rozhovoru zákaznice.
Petr na nic nečekal a vyběhl z krámku. Jeho matka už stála u dveří a sahala pro klíče.
Doběhl k ní: „Dobrý den, Vy jste Jitka Nováková?“ chtěl se ujistit. Nějak se mu to nezdálo. Nešlo jen o to, že vlastně nic necítil, ale téhle ženě by hádal tak k šedesáti, kdyby jí chtěl lichotit. Stále ještě měl v paměti její spolužačku z Benešova. Tušil, že bezdomovecký život člověku na kráse nepřidá, ale nečekal, že je to tak drsné. Ale rodiče si nevybíráme.
„A co po ní chceš?“
„Já jsem Petr.“
Na ženu to zjevně neudělalo žádný dojem.
„Váš syn Petr,“ řekl důrazněji. Přirozeně jí začal vykat; tak cizí mu připadala.
„Nemám syna,“ odpověděla beze stopy emocí.
„Vy nemáte dětí?“ zeptal se. Copak je to celé nějaký velký omyl? Vlastně by měl být rád. Pokud to není jejich matka, oni nejspíš nejsou sourozenci. Ale co tedy jejich rodné listy? Spiknutí matrikářů? Tomu nikdo neuvěří. Spíš je ta žena nepříčetná.
„Mám jenom dceru…“
„Lucii,“ už chtěl doplnit Petr, ale včas se zarazil. Nechce přece prozradit, že se s Lucií zná. Ta žena je sice asi úplně mimo, ale co když to jen hraje.
„A proč vás mám v rodném listu jako svou matku?“ zeptal se namísto toho, ale byl to spíše výkřik zoufalství. Nečekal, že by se mu od té pološílené ženy mohlo dostat logického vysvětlení.
„Jmenuje se Lucie,“ dokončila žena: „když mi ji přivedeš, vysvětlím ti to."
