Pravidla hry

Nevím, jak vy, ale já mám pocit, že ombudsmanka (nebo snad ombudswoman?)  Šabatová zcela ztratila smysl pro realitu, když trvá na změně školního řádu kvůli šátkům. 

Žijeme v demokratické a liberální společnosti, což znamená, že pravidel omezujících naše jednání by mělo být minimum, na kterém se shodne většina. Na druhou stranu to však znamená, že na dodržování tohoto minima je třeba trvat.

Ale co to vlastně ta většina je? Záleží na úhlu pohledu. Jsem přesvědčen, že každý z nás zároveň příslušníkem většiny, ale v něčem patří k menšině. Proto je přímo sebezáchovné usilovat o to, aby menšiny nebyly omezovány tam, kde to není nutné, a víc, než je nutné, ale současně od každého bez ohledu na to, kam je řazen nebo se řadí sám, plnění dohodnutých pravidel požadovat.

A podobné platí i o jakémkoliv spolku nebo instituci, které sice zahrnují jenom část společnosti, ale pro které platí, že účast v nich nebo na akcích jimi pořádaných není naším právem, ale pokud se chceme zúčastnit, je naopak naší povinností respektovat a dodržovat stanovená pravidla hry, přestože z hlediska práva jsou hluboko pod zákonnými normami, natož ústavou.

Když se parta kluků nemůže dohodnout, jestli půjdou odpoledne hrát volejbal nebo kuličky, je nejjednodušším řešením hlasování. Jestliže se většina rozhodne pro volejbal, ti, kteří chtěli hrát kuličky, mají několik možností:

Mohou se přidat k ostatním a hrát s nimi volejbal, a mohou přitom zjistit, že je volejbal docela baví a příště hlasovat pro něj.

Mohou hrát volejbal jen proto, že nechtějí trhat partu, ale mezi jednotlivými sety přemlouvat ty, kterým se hra tolik nedaří, aby zítra hlasovali pro kuličky.

Mohou také odejít jinam a hrát tam svoje oblíbené kuličky jak dlouho budou chtít.

To jediné, co nemohou, a to ani v případě, že tuší, že třeba už zítra bude většina pro kuličky, je začít dělat na kurtu důlek. To je ten okamžik, kdy je třeba zasáhnout a zabránit jim v tom.

Před necelým měsícem na mistrovství Evropy v lehké atletice francouzský běžec Mahiedine Mekhissi-Benabbad jasně vedl v závodě na 3 000 metrů překážek a v cílové rovince si sundal tílko s číslem. Tato oslava vítězství ho stála titul mistra Evropy, protože byl oprávněně diskvalifikován.

Strhla se kolem toho velká diskuse, v níž zdánlivě převládali ti, kteří diskvalifikaci odsoudili, ale podle výsledku hlasování o něco více než 60 procent hlasujících s diskvalifikací souhlasilo.

Podobně olympijský vítěz v desetiboji Roman Šebrle odjel z rozehraného amatérského turnaje, protože měl možnost nastoupit v turnaji vyšší kategorie, který ho vzhledem k jeho ambicím jistě lákal víc. Později pochopil, že to nebylo úplně v souladu s etikou golfu a od golfového svazu přijal přiměřený trest – napomenutí.

Naprosto respektuji odlišnost odívání jakýchkoliv kultur a nemám nic proti tomu, aby lidé chodili oblečeni tak, jak jim to vyhovuje a v čem se cítí dobře. Ale jsem si jist, že kdyby například dalajláma dostal chuť zahrát si fotbal nebo se zúčastnit soutěže v judu, jistě by mu nedělalo problém obléknout se podle pravidel daného sportu a pokud by mu to problém z jakýchkoliv důvodů dělalo, vybral by si ke své zábavě nebo seberealizaci něco sobě přiměřenějšího.

Pokud někdo nezná pravidla platná pro členy spolku, jehož činnosti se chce zúčastnit, je jeho povinností se s těmito pravidly seznámit a posoudit, do jaké míry jsou pro něj přijatelná. Pokud přijatelná nejsou, musí se zkrátka smířit s tím, že jeho místo je někde jinde. A tohle základní pravidlo by měla respektovat i Anna Šabatová.