Konečně to prasklo. Pohodlnost je základem zdravého života, ideální váha je placebem dietologů a mírná konzumace alkoholu v mezích zákona prodlužuje lidský život.
Jen málokdy přijímáme novinové zprávy s potěšením a se všeobecným souhlasem bez ohledu na věk, zkušenosti, pohlaví a politické preference. A přesto si troufám tvrdit, že ta včerejší zpráva MF Dnes takto přijata byla. Vždyť co už může ve zprávách člověka potěšit víc, než to, že udělat si pohodlíčko, dát si k tomu dvě deci vína nebo vychlazené pivo a podle chuti něco dobrého na zub je ten nejlepší způsob, jak se ve zdraví dožít vysokého věku. Pryč s asketickým životem, dietami, propocenými dresy i zapšklými radami všech „odborníků“ výživovými poradci počínaje a docentem Nešporem konče. Konečně sami víme, jak na to.
Ta zpráva samozřejmě potěšila i mě, ale asi bych to nebyl já, kdybych k ní neměl připomínky. Ta první se týká alkoholu. Ne, nehodlám proti tomu protestovat, právě naopak. První zprávu o příznivém vlivu alkoholu na pravděpodobnou dobu dožití jsem četl tak dávno, že ještě nebyl internet, a tak vám na ni ani nemohu dát odkaz, ale dodnes si pamatuji, že vedle povídání obsahovala i spoustu grafů a v nich si každý, kdo v nich uměl číst, mohl najít, že skutečně existuje určité množství alkoholu, jehož pravidelná konzumace prodlužuje život, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o pivo, víno nebo destiláty.
Studie byla provedena v zemích tradičně vinařských, pivařských i v těch, kde tehdy převládalo pití destilátů. Ale z grafů dalo vyčíst i to, že skutečná optimální spotřeba alkoholu (v přepočtu na čistý líh) je skoro dvakrát vyšší, než bylo uvedeno v průvodním textu. Jako by se ti autoři tak trochu báli ten příznivý vliv alkoholu přiznat naplno, a tak aspoň snížili tu dávku, a to vydrželo dodnes. Trochu to připomíná známý omyl se špenátem, kde byla při zjišťování obsahu železa udělána chyba v umístění desetinné čárky o jedno místo doprava, což způsobilo, že celé generace žily v bludu, že špenát je tím nejlepším lékem na nedostatek železa v krvi.
Druhou připomínku uvedu trochu zeširoka. Ne vždy, když vedle sebe probíhají dva děje, je první příčinou druhého, nebo jinak řečeno druhý důsledkem prvního. Občas je to prostě tak, že ty dva děje žádnou souvislost nemusejí mít. V článku se píše, že pro zdravý život je nejlepší mírná nadváha. Je to pár let, co Američané v jiné studii dokonce tvrdili, že nejlepší je nadváha přibližně třicet procent. Nechci teď sáhodlouze rozebírat, kdo je blíž pravdě, protože si myslím, že samotná váha tu hraje vedlejší roli. Problém vidím v tom, že dost dobře nevím, co je vlastně ta správná váha, od které se ta mírná nadváha počítá, a myslím si, že to nevím nejen já, ale nejspíš nikdo.
Samozřejmě existují různé vzorce pro výpočet „správné“ váhy, ale ty nic nedokazují, a to nejen proto, že podle každého z nich ideální váha vychází jinak. Ve hře je spousta faktorů, ale o ty mi teď ani nejde. Jádro věci je totiž úplně jinde. Myslím si, že právě člověk, na kterém „odborník“ vidí, že by mu stačilo jen málo, aby dosáhl dokonalosti – „vždyť by přece stačilo jenom trochu upravit jídelníček nebo zařadit pár jednoduchých cviků navíc, aby místo toho bříška tady byl vyrýsovaný pekáč buchet“ – je příkladem člověka, který je se svým vzhledem spokojen a nemá ambice se nesmyslně omezovat ve jménu „ideálu“.
On přece ví, že když má chuť na něco dobrého, je zbytečné se trápit tím, že je to prý nezdravé. On ví, že daleko víc, než jedna porce „zakázaného“ jídla škodí stres z toho, že si je nemohu dát. A taky ví, že pokud se věnuje pohybu jen z donucení, aby si mohl udělat čárku nebo napsat „splněno“, žádnou radost mu to nepřinese.
A proto na váhu nekouká, ale docela jednoduše žije tak, jak mu to vyhovuje a jak ho to baví. A v tom je jádro pudla. Nejvyššího věku se ve zdraví dožívají ti, kteří jsou se svým životem spokojení. Umějí si v něm najít to hezké a s nadhledem se přenést přes to horší, co je potká, a dovedou se radovat z jednoduchých maličkostí. Vždyť kdo by mohl dlouho vydržet dělat něco, co ho vlastně nebaví.
