Senior ztrácí rovnováhu a padá přímo na jeden z kočárků. Maminka vyjekne; uhnout není kam. Už vidí své dítě v troskách vozidla.
Úkol zněl jasně: Dojet na druhý konec Prahy, sundat garnýž, kterou nad okno v obývacím pokoji kdysi někdo netrpělivý upevnil třemi hřeby pomocí nastřelovací pistole, a umístit na její místo novou poněkud civilizovanějším způsobem.
V batohu jsem mám potřebné nářadí, do ruky beru čtyřstupínkové hliníkové štafle a vyrazím. Cesta metrem probíhá v klidu, protože záměrně jedu v době mimo dopravní špičku, ale ještě mě čeká asi deset stanic autobusem.
Jenže přijíždějící autobus není zdaleka tak prázdný, jak bych očekával. A naděje, že valná část cestujících přestoupí na metro, je lichá. Všechna sedadla zůstávají obsazená, na plošině vpředu jsou tři maminky s kočárky a vedle číhá poněkud tělnatý kmet, kde by si mohl sednout a ulevit tak přetíženým nohám.
,,Ty štafle nám tu ještě chyběly," zaslechnu jeho poznámku i přes respirátor, který má na rozdíl od nezanedbatelného počtu jiných nasazený přímo předpisově, ale nechávám ji bez odpovědi.
Po dvou stanicích se autobus začíná přece jen vyprazdňovat. Usedám na jedno ze dvou uvolněných míst zády k oknu a čelem k plošině. Štafle držím před sebou na nártech svých nohou. Na druhé místo míří onen stařík. Ale právě v okamžiku, kdy se ničeho nedrží, autobus zrychlí a trochu změní směr, aby se zařadil do jízdního pruhu.
Senior ztrácí rovnováhu a padá přímo na jeden z kočárků. Maminka vyjekne; uhnout není kam. Už vidí své dítě v troskách vozidla. V poslední chvíli se stařík chytí mých štaflí. Visí na nich jako klíště a v jeho očích čtu zoufalou touhu, abychom vydrželi. On, já i ty štafle.
Štafle mě tlačí do holení a kolen. Jednou rukou je držím, druhou se přidržuji mastné tyče a doufám, že se udrží i kmet.
Vydržel. Konečně našel pevnou půdu pod nohama, přesunul je pod své poněkud těžké těžiště, chytil se nejbližší tyče a pustil moje štafle. Rozpačitě se začíná omlouvat; je vidět, že je mu celá situace velmi nepříjemná.
,,Nic se nestalo, pojďte si sednout," zvu ho vedle sebe, ale on si nesedá.
,,Já už to těch pár stanic vydržím," říká a pevně se drží tyče. No, nevím, jestli to vydržel, protože vystupuji dříve než on.
Loučíme se přátelským pohledem. ,,Ještě že jste měl ty štafle," zaslechnu při vystupování.
