Noam Chomsky – učitel demokracie?

Veřejná diskuse s americkým filosofem, lingvistou a politickým aktivistou Noamem Chomskym vyvolala bouřlivé reakce. Padala i ostrá slova na adresu Chomského, byl přirovnán k Martě Semelové, označen jako morální nedochůdče, poslední agent CIA prý pobral víc rozumu, než on.

Tuto vlnu nevole vyvolaly jeho výroky: "Východoevropští disidenti si v sobě utvrdili pocit, že oni byli ti jediní utlačovaní na celém světě. Latinskoamerické disidenty dnes v podstatě nikdo nezná, přestože se jednalo například o arcibiskupa, který byl zavražděn v okamžiku, kdy sloužil mši," a "Žádní jiní intelektuálové nebyli velmocemi tak podporováni, přestože jejich pozice nebyla nijak výjimečná a ani to jejich utrpení nebylo nijak výjimečné. Přesto začali mít pocit, že svým způsobem výjimeční jsou."

Útlak v komunistických státech východní Evropy podle něj nebyl tak velký jako v jiných částech světa, které byly v americké sféře vlivu. "Přicházely tam o život statisíce lidí rukama teroristů, kteří byli dílem vycvičení v Rusku a kteří vraždili v Latinské Americe, na Filipínách nebo v jihovýchodní Asii," říká Chomsky.

Ve dvou věcech s názorem Chomského nemohu souhlasit. Nevěřím tomu, že si v sobě pocit výjimečnosti utvrdili všichni východoevropští disidenti. Rovněž tvrzení, že latinskoamerické disidenty dnes v podstatě nikdo nezná, je zjevně přehnané.

Samotný fakt, že východoevropští disidenti na tom byli lépe, než disidenti v některých jiných oblastech světa, je však nezpochybnitelný. Je pravda, že někteří z nich za pouhé vyslovení odlišného názoru strávili léta ve vězení, ale nehrozilo jim například shazování z vrtulníků do moře nebo masové popravy na stadionech. Řada z nich si navíc prací v disentu „odpracovávala“ své mladické poblouznění komunismem.

Jestli „mírnější“ přístup východoevropských zemí ke svým disidentům v sedmdesátých a osmdesátých letech byl důsledkem jisté sebereflexe režimu po řádění padesátých (a v Sovětském svazu i třicátých) let, nebo šlo o součást propagandistického boje, je téma na jinou diskusi.

Noam Chomsky navíc nehovořil bez znalosti věci.  Že se o dění u nás zajímá dlouhodobě, dokládá skutečnost, že v roce 1978 vyzval americkou veřejnost k protestům proti útlaku československých vědců normalizačními úřady. V témže roce podepsal spolu s Jiřím Pelikánem, Andrejem Sacharovem a Pavlem Litvinovem výzvu k propuštění československých politických vězňů Jaroslava Šabaty a Jiřího Müllera.

Chomsky kriticky hodnotí známý a aplaudovaný projev Václava Havla v americkém kongresu, který chválil Spojené státy jako obránce svobody, přičemž krátce před tím Reaganovou administrativou podporovaná vláda Salvadoru nechala zavraždit šest jezuitských disidentů, jejich spolupracovnici a její dceru. Šlo o jeden z mnoha případů vražd disidentů během Salvadorské občanské války.

Noam Chomsky zkrátka naznačil, že každá mince má dvě strany, ale zapomněl dodat (nebo nechtěl nosit dříví do lesa?), že přes tuto zdánlivou podobnost mají ty mince různou hodnotu. Naštěstí pro něj žije totiž v zemi, kde i přes své výrazně odlišné názory mohl celý život pracovat v oboru, který jej zjevně baví, i když minimálně v jednom případě byl na protiválečné demonstraci v polovině 60. let zatčen policií a krátce držen ve vazbě.

Demokracie není bezbřehé sluníčkové přitakání všemu, ale ani násilné potlačování odlišných názorů, byť s nimi nesouhlasíme. Základem demokracie je věcná (a zřejmě i věčná) diskuse. Nechtějme, aby v naší zemi byl znovu odlišný názor důvodem k nepřátelství a hrozbám.