Neznámá

Čekám na tramvaj a pozoruji kavky poskakující na trávě. Na to, že je pátek odpoledne, je tady nezvyklý klid, a tak si kavky nerušeně hrají. Ještě před pár lety bych na ně v Praze nenarazil. Pár prvních jsem objevil předloni na podzim a od té doby jich, zdá se, každý rok přibývá. 

Sahám do kapsy pro mobil a chystám se přejít silnici, abych si je mohl vyfotit, když se za mnou ozve:

"Prosím vás, pane, nemohl byste mi půjčit stovku?"

Té ženy jsem si všiml, už když jsem sem přicházel. Stála na opačném konci ostrůvku, ale teď ji vidím zblízka. Vypadá asi na třicet, pokud se nepletu, ale připouštím, že se pletu často; většinou se ukáže, že ty ženy jsou starší, než si myslím. Má krátké tmavé vlasy, je nepříliš vysoká, hubená, bledá, pod šedýma očima má nafialovělé kruhy. Na sobě má světlou džínovou bundu, dlouhou lehkou květovanou sukni a tenisky.

"Stovku nemám. Na co ji potřebujete?" 

"Musím si koupit jídlo." 

S podobnými typy už jsem se párkrát setkal. Peníze nepůjčuju, ale v některých případech dávám, takže použiji osvědčený způsob. Asi padesát metrů odsud vidím večerku. 

"Pojďte tam se mnou, já vám to jídlo zaplatím kartou," naznačím hlavou směr cesty.

Souhlasí, a tak se vydáváme k obchodu. Krámek je to malý, ale dobře zásobený, ale zákazník žádný. Jen u pokladny postává starší prodavačka.

"Dá se u vás platit kartou?" ujišťuji se hned od vchodu.

"Nedá, beru jenom hotovost."

Můj doprovod ztuhne a obrací se k odchodu. Dobrý trik, myslí si možná v duchu. Ano, je to můj trik, ale jiný, než si myslí ona. Zastavím ji: 

"Počkejte, nějak to vyřešíme." 

Rychle se probírám se peněženkou. Pár starých účtenek, nějaká eura v menších bankovkách zbylá po poslední cestě ven, sakra, musím si tu zase udělat pořádek, ale mezi eurovými vidím i českou bankovku. Naštěstí ne stokorunu, takže jsem ani nelhal. 

Beru do ruky košík a jdeme k regálům. S otázkou v očích si bere celý bochník chleba. Souhlasně přikývnu. Pak nejistě sahá po játrové paštice s brusinkami a když vidí souhlas, zeptá se, jestli by si mohla vzít ještě jednu. 

Souhlasím a ona do košíku přidá paštiku s mandlemi. Nakonec si ještě bere stogramový balíček plátkového eidamu. To jí prý bude stačit.

"A něco k pití?" ptám se. 

"Mně stačí voda z kohoutku."

Jdeme k pokladně, já zaplatím, ona vytáhne u kabelky plátěnou tašku a nákup do ní uloží. Nedůvěřivě se dívá, když jí beru tašku z ruky, jako by se bála, že o ni přijde.

"Nebojte se, jen vám ji donesu k tramvaji."

Cestou se konečně rozpovídá. Dnes ráno utekla od partnera. Pár let spolu žili, ale dál už jeho teror nemůže snášet. Přijela do Prahy a právě si našla práci s ubytováním. 

Teď jede na tu ubytovnu, která je dvě stanice odsud, a od pondělí začne pracovat. Ale těch pár korun, co měla, utratila za cestu sem. Doufá, že v pondělí jí v novém zaměstnání dají zálohu, ale do té doby by nejspíš musela být o hladu. 

Ke stanici přijíždí její tramvaj. Podám jí tašku, ona poděkuje, nastoupí do tramvaje a vyjíždí vstříc nové kapitole svého života. A já se, než přijede moje tramvaj, pokusím vyfotit ty kavky.