Nepodmíněný základní příjem

Když jsem napsal minulý text o nepodmíněném základním příjmu (NZP), asi největší diskusi vyvolala výše částky, kterou by měli občané dostávat. Je to vcelku pochopitelné; čím vyšší by tato částka byla, tím obtížněji by se hledaly zdroje, ze kterých by se měla financovat, a tím více lidí by pravděpodobně lákal život bez práce.

V článku jsem uvedl částku 2 500 Kč pro dospělého a 1 000 Kč pro dítě, abych na tomto jednoduchém příkladu ukázal, s jakým objemem finančních prostředků je třeba počítat.

Pokud bychom ale vycházeli z toho, že v našich současných možnostech je vyplácet ročně sociální dávky ve výši 490 miliard korun, a zároveň dodrželi povinnost nesnížit důchody, což znamená vyplatit je ve výši 385,5 miliard Kč, pak by při nynějším věkovém složení obyvatel České republiky vyplácená částka dosáhla výše 300 Kč na dítě do osmnácti let a 1 200 Kč na dospělého (včetně důchodců; jejich celkový příjem by se v tomto modelovém případě nesnížil - pobírali by stejnou částku jako dosud, jen jinak složenou).

Už z těchto čísel je jasné, že úvahy o snadném bezpracném životě příjemců tohoto základního příjmu se vymykají realitě.

To ale neznamená, že v budoucnosti k zavedení NZP nemůže dojít. Produktivita práce stále roste a spolu s postupnou robotizací povede k dalšímu růstu nezaměstnanosti. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že bývaly doby, kdy se prakticky všichni lidé živili jako sběrači a lovci a posléze zemědělci. Dnes se zajišťováním obživy lidí u nás věnuje 2,54 % zaměstnanců v zemědělství a 2,64 % v potravinářství. I když k nim připočteme prodejce potravin a pracovníky gastronomie, ale i ty, kteří všechno, počínaje kombajny, secími a jinými stroji a sporáky, pečicími troubami, konvektomaty, mrazáky a ledničkami konče, což přispívá k růstu produktivity práce v zemědělství a potravinářství, projektují a vyrábějí, nedostaneme se přes pětinu dnešních pracujících.

Samozřejmě nejen chlebem živ je člověk, a tak v průběhu staletí vznikly nové obory, kde našli své uplatnění ti, kteří se zajišťování potravy věnovat nechtěli nebo nemohli, a nové obory vznikají stále. Ale růst produktivity práce, a to hlavně v nových oborech je takový, že nezaměstnanost objektivně roste a otázka příjmu nezávislého na pracovním zařazení a přitom umožňujícího alespoň důstojně žít se nutně musí objevit.

A že se objevuje, je zřejmé i z článku Jana Klesly „Nechci peníze zadarmo“ uveřejněného v Lidových novinách v sobotu 3. září.

Autor v něm popisuje, jak ve druhé polovině sedmdesátých let u silnice v poušti vedoucí na libyjské hlavní město Tripolis narazil na opuštěný a vrstvou pouštního písku pokrytý zánovní Fiat, u kterého stačilo zasunout zpět vypadlý kabel od zapalování, nastartovat a odjet, protože měl dokonce i plnou nádrž.

A proč majitel to auto ponechal svému osudu a nezkusil se alespoň podívat, v čem je problém? Neměl důvod. Díky na tehdejší dobu vysokým cenám ropy a plynu si diktátor Muammar Kaddáfí mohl dovolit vyplácet občanům štědrou rentu a odběratel Itálie platil i zbožím, za které ji tito občané mohli utrácet.

Jan Klesla na základě této zkušenosti dospěl k závěru, že základní příjem pro všechny už není třeba zkoušet, protože Muammar Kaddáfí to už vyzkoušel za nás a ukázalo se, že tudy cesta nevede.

Na první pohled se zdá, že má pravdu, ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Dovolím si pochybovat o tom, že tento příjem dostávali všichni Libyjci a že tedy byl nepodmíněným základním příjmem. Ve skutečnosti tím Kaddáfí pouze uplácel (a přeplácel) své chráněnce a zapomněl přitom (a pan Klesla s ním) na staré známé přísloví „Dobrého léku pomálu“. Jejich přístup připomíná léčbu kurdějí stogramovými dávkami vitamínu C. Vitamín C je pro lidské zdraví nezbytný, ale nechtějte radši vědět, co s lidským tělem udělá taková jeho megadávka. A stejné je to s penězi. Kdo si dá tu práci, lehce si dohledá, jaký osud potkal řadu výherců velkých částek v loteriích. Není to veselé čtení.

Podle mého názoru existuje mnohem lepší řešení, než poskytovat vysoké finanční částky nezaměstnaným, aby je mohli bezhlavě utrácet a zapomněli tak na svůj prázdný život. Tím řešením je postupné zkracování pracovní doby tak, jak poroste produktivita práce a umožní to (nejen) finanční zdroje, a současné mírné zvyšování nepodmíněného základního příjmu. I nudnou a ubíjející práci snášíme líp, když místo osmi trvá třeba jen pět hodin.

Lidé tak nedostanou skokově „nezasloužené“ velké částky a zároveň postupně získají volný čas, který mohou věnovat své rodině, přátelům nebo třeba dobrovolné práci ve prospěch všech podle toho, co jim samotným bude vyhovovat.