S burkinami se v poslední době roztrhl pytel a mohlo by se zdát, že už o nich bylo napsáno všechno. A přitom se nejedná o žádnou žhavou módní novinku. Tak proč tak najednou to vzrušení?
Poprvé jsem je (nebo jejich obdobu) viděl na plážích jedné muslimské země tak dávno, že už si ani nepamatuji, jestli se něčím podstatným lišily od těch dnešních. Ostatně příliš se nelišily ani od koupacích úborů Evropanek i Evropanů řekněme před sto padesáti lety, pokud odhlédneme od použitých materiálů. Tehdejší přírodní nahradily dnešní umělé textilie. A ví snad někdo, jak budou vypadat muslimské koupací úbory, až číslice jejich letopočtu dosáhnou toho našeho dnešního?
Když se před sedmdesáti lety objevil na plážích jejich protiklad - bikiny, vyvolaly taky pěkný poprask nejen na laguně. Ten dnešní poprask však nevyvolalo uvedení burkin na trh a jejich poslání k vodě, ale zákaz jejich používání na francouzských mořských plážích. A přiznávám se, že ten zákaz nechápu.
Ten zákaz by možná obstál u bazénu, jehož šetřivý a úzkostný plavčík se obává, že mu zákazníci vybryndají půlku bazénu a ty louže vody, které ve svých koupacích úborech přenesou na dlaždičky všude kolem, způsobí uklouznutí s těžkými následky, za které by nerad nesl zodpovědnost. Měl by však smysl pouze tehdy, pokud by byl současně doprovázen zákazem koupání mužů v širokých bermudách sahajícím od pupku ke kolenům a opatřeným spoustou kapes, které tu vodu spolehlivě přečerpají na nežádoucí místa taky.
Ale na mořském břehu? V moři je přece vody dost a podle ekologických alarmistů jí dokonce neustále přibývá s tím, jak tají ledovce. Burkiny (a nakonec i bermudy) tak můžeme brát jako drobný, i když naivní příspěvek k vylepšení ekologické rovnováhy moří. Drobný, naivní, ale pořád možná lepší než ty zbytky krémů s ochranným faktorem blížícím se stovce, které se do moře dostávají z odhalené a namazané kůže.
A o zákazu bermud navíc není ve vyhláškách žádná řeč. Kam se poděla rovnost zrozená ve trojici s volností a bratrstvím v době Francouzské revoluce? Hodnoty euroatlantické civilizace se přece neměří na decimetry čtvereční odhalené kůže. Na pláži ať si každý rozhodne sám, jak velkou část svého těla vydá napospas slunečnímu svitu a pohledům okolí. Nahota k ničemu nesvádí o nic víc než zahalení; je to spíš otázka představivosti a často je zahalení přímo žádoucí.
Aby nedošlo k mýlce, jasně, že mám na mysli zahalení jako ochranu kůže před slunečním zářením. Ozónová vrstva se už sice podle posledních měření zotavuje z neřízeného nájezdu freonů do atmosféry, ale v dobré kondici ještě stále není. Je věcí každého, jestli a jak se před sluncem chrání.
Podstatnou hodnotou naší civilizace je to, že nikdo nemůže být nucen k ničemu, co mu neukládá zákon, který musí platit pro všechny stejně. V burkinách na plážích nevidím žádný problém. Naopak - podle posledních informací má s nošením jejich suchozemské podoby problém Islámský stát.
Svobodu jednotlivce je třeba chránit, pokud tím není omezena svoboda jiných. Miloš Forman si záměrně zvolil hrdinou svého filmu Lid versus Larry Flynt člověka, který nebyl zrovna miláčkem davů. Právě na takových příkladech se nejlíp ukáže, jestli vnímáme svobodu jako univerzální hodnotu, nebo je jenom pro někoho. A výmluva, že v muslimských zemích by zas neprošlo něco jiného, je úplně mimo. Sebevědomý člověk se poměřuje s těmi nejlepšími, ne s tím, co si myslí o nejhorších.
Je třeba rozlišovat, co je pro nás důležité, a zároveň si uvědomit, že hranice mezi důležitým a nedůležitým je pro každého někde jinde. Pro někoho jsou možná burkiny provokativním znakem příslušnosti k víře, pro jinou jedinou přijatelnou možností, jak strávit volný den na pláži.
Je rozdíl mezi tím, pro koho je víra výrazem jeho vnitřního vztahu k Bohu, v nějž věří, tím, pro koho prázdnou skořápkou, která mu dává povědomí o jeho historických kořenech, a tím, kdo ji používá jako ubohou zástěrku k násilnému prosazování svých zájmů nemajících s vírou ani s Bohem žádnou souvislost. A my stojíme před volbou.
Když rozlišujeme podstatné od nepodstatného a muslimy hodnotíme stejně individuálně jako sebe, zjistíme, že s mnoha z nich si můžeme velmi dobře rozumět.
Pokud je ale naházíme všechny do jednoho pytle, máme proti sobě jeden a tři čtvrtě miliardovou nepřátelskou armádu a je nepodstatné, že velká část z ní se do žádného boje nehrne.
A každému je snad jasné, která z obou možností nám dává lepší vyhlídky do budoucnosti.
