Neblahé dědictví srpna '68

Štěpán z Doks šňupá koks. Ve sněmovně přitom vede tuhé boje proti povolení měkkých drog. A to je paradox 

Již brzy si připomeneme padesáté páté výročí dne, kdy naše území okupovala vojska pěti států Varšavské smlouvy. Sověti po neblahých zkušenostech z let 1953 a 1956 do této operace zjevně nechtěli jít sami, a tak do ní bratrsky namočili i své "přátele" z Polska, Maďarska, Bulharska a NDR. 

Zatímco poslední čtyři uvedení po dvou měsících odešli, ti první tu zahnízdili na dvacet dva let dočasného bezčasí, ale důsledky jejich vpádu pociťujeme ještě dnes.

Ti, kteří s jejich přispěním postupně obsadili vedoucí pozice v Komunistické straně a tím i státu, zahájili čistky. A v tom měli komunisté bohatou praxi již od svého vzniku, takže ze svých řad vyloučili více než 270 tisíc členů. 

Pravda, tentokrát již vnitřní nepřátelé nekončili na popravišti jako v padesátých letech, ale jejich pozice byla často ještě horší, než kdyby do strany nikdy nevstoupili. 

Tak velký úbytek členů posléze nutně vedl ke snaze doplnit stavy. Byli vybíraví, úplně každého nechtěli ani oni. Ale tam, kde zájem měli, uplatňovali známou metodu cukru a biče. 

Potenciální kořisti byly naznačeny světlé zítřky v jeho kariéře. Pokud však, vědoma si své kvality, na tenhle handl nepřistoupila, přišly naopak hrozby nejen v oblasti její vlastní kariéry, ale i budoucnosti jejích dětí. 

Ale paradoxně, pokud takového člověka přesvědčili, že tato nabídka se neodmítá, musel to být vždy on, kdo na první členské schůzi poníženě žádal přítomné soudruhy o členství a vysvětloval, jaké ušlechtilé pohnutky jej k podání přihlášky vedly. 

Tento korupčně zastrašovací přístup se ale neuplatňoval jen při lovu nových komunistů. 

Když jsem v roce 1971 nastupoval na střední školu, dva o rok starší spolužáci se na týdenní bramborové brigádě opili jak carští oficíři. 

Po návratu si je tehdy čerstvě jmenovaný soudruh ředitel pozval do ředitelny a tam jim dal na vybranou: buď budou ze školy vyloučeni, nebo na ní založí organizaci Socialistického svazu mládeže. Samozřejmě zvolili to druhé a v této založené organizaci zaujali místo předsedy a místopředsedy celoškolského výboru.

Podobně soudruh ředitel o pár let později řešil případ spolužáka přistiženého při opisování u maturitní písemné práce z češtiny. Předmětem obchodu uzavřeného v ředitelně však tentokrát byla přihláška na vojenskou vysokou školu. 

Soudruh ředitel, který se stal ředitelem za zásluhy po mnohaleté politické práci v továrně, ale po odborné stránce viditelně nestačil, se potřeboval líbit nahoře, a tak rád plnil a překračoval směrná čísla ve všech požadovaných ukazatelích. 

A právě tento přinejmenším podivný způsob výběru kandidátů na cokoliv je tím neblahým dědictvím, které u nás přetrvává dodnes. 

Nemám rád konspirační teorie, ale případy lidí jako jsou Babiš, Ahrenberger, Gazdík, Fremr, Vaňková, Stiborek a řada dalších naznačují, že do vysokých funkcí, a to nejen politických, jsou až příliš často navrhováni lidé, kteří si nesou z minulosti nějakou zátěž. A vůbec nemám na mysli jen členství v KSČ. 

Pokud je to jen snaha ukázat, že nikdo není dokonalý, nebo že není hanba upadnout, ale příliš dlouho ležet, a přiblížit tak tyto kandidáty voličům, mně by úplně stačilo, kdyby třeba za sebou měli někdy v minulosti přechod na červenou nebo jízdu bez přilby tam, kde je předepsána.