Nástrahy dopingu

Toho dne se Bořivoj Zajíček probudil nezvykle brzy. Zavřeným oknem pronikal na stěnu proti jeho posteli uzoučký pruh slunečního světla, ve kterém se líně pohybovala moucha. To bylo něco úplně nového. Od doby, kdy se sem nastěhoval, viděl sluneční paprsky pouze v pozdních odpoledních hodinách osvětlovat protější stěnu.

Bořivoj sáhl po mobilu. Prudký pohyb jeho paže vyplašil mouchu, která odlétla k oknu a marnými nárazy do skla se snažila uniknout z pokoje.

Displej ukazoval 6:27, sobota 26. března. Ty i já jsme se probudili předčasně, napadlo Bořivoje a znovu zavřel oči.

Ale spánek nepřicházel, přestože jindy obvykle v sobotu vstával až k poledni. A včerejšek se navíc pořádně protáhl. Patrik slavil nejen narozeniny, ale navíc od prvního přechází po pěti letech u obvodního soudu k městskému.

„V neděli běžím půlmaraton a musím se na to připravit. Chci si vylepšit osobák.“

„To mi nemůžeš udělat,“ oponoval Patrik: „do neděle se z toho vyspíš a jestli to zase zaběhneš přes dvě a čtvrt hodiny, nebo těsně pod, je přece stejně jedno.“

Bořivoj uznal, že na tom něco je. Běhá už osmý rok, ale žádný pokrok nezaznamenal, pokud ovšem nebere v úvahu to, že netloustne jako Patrik. Kvůli tomu vlastně začal běhat. A až letos se mu konečně podařilo uběhnout deset kilometrů pod jednu hodinu. Na půlmaraton se chystá počtvrté a časy, kterých dosáhl, se pohybují mezi dvěma dvaceti a třiceti.

A tak to nakonec protáhli hodně přes půlnoc a do postele se dostal lehce po druhé. Pár hodin spánku by určitě bodlo.

Ale spánek nepřichází. Bořivoj naopak cítí, že na to, kolik toho vypil, se cítí neobvykle svěže. Žádná kocovina, čistá hlava i klidný žaludek, to je u něj na brzké sobotní ráno nezvyklý stav. Ostatně, nezvyklé je i to, sobotní dopoledne zažívá v bdělém stavu.

Posadil se na posteli. Kos za oknem se odlepil od holé větve ořešáku a zamířil k jasné obloze. Větev se pomalu rozhoupala, jako by její pohyb tlumila nějaká viskózní kapalina.

Napadlo ho, že by se měl před tím zítřkem proběhnout. Původně počítal s odpolednem, ale aspoň bude mít víc času na odpočinek a taky uvidí, jestli ta svěžest není jenom zdánlivá.

Už zdálky viděl, že na asfaltové cestě kolem rybníku, kde nejčastěji běhá, je nečekaně plno. K místu, kde se jeho cesta připojovala k okruhu, se blížil Igor. Bořivoj se zařadil asi padesát metrů před něj a čekal, kdy za sebou uslyší jeho kroky a bude předběhnut.

Igor je úplně jiná liga. Je o čtrnáct let, mladší, desítku umí za třicet dva minut a půlmaraton loni běžel pod hodinu a čtvrt. Když se potkají na závodech, je už Igor vysprchovaný, když Bořivoj dobíhá do cíle.

Ale Igorovy kroky Bořivoj stále neslyší. Blíží se konec prvního okruhu. Bořivoj se podívá na stopky v mobilu. Ukazují čas 2:59. Bořivoj málem upadne. Normálně ten okruh běhá za šest a půl minuty. Když běží na krev, zvládne to výjimečně i pod šest a čtvrt. Otočí se a Igor na něj ztrácí skoro sto metrů.

Musím zvolnit, napadne Bořivoje. Nebo se dnes vyšťavím a zítra to nezvládnu. Vždyť i ten Igor se před zítřkem šetří. Zkusí zvolnit. Připadá si, že skoro jde, ale další kolo je pomalejší jenom o pět vteřin a Igorova ztráta se nezmenšila. Nechá tomu volný průběh a po dalším kole ukazují stopky 9:02. To znamená, že zase zrychlil. Znovu se ohlédne dozadu, ale Igor už toho nechal. Dá si tedy ještě dva okruhy a nechá toho taky.

Zbytek dne se hrozně vleče. Na nic se nemůže soustředit, pořád přemýšlí, co se stalo, že je najednou tak rychlý. Má v tom prsty Patrik? Nedal mu něco do pití? A jak dlouho to může působit? Vydrží účinek ještě do zítřka, nebo se probudí zase do normálního stavu. A nebude to nakonec mít obrácený efekt? Co když to,co dnes na rychlosti získal, zítra ztratí a ještě se projev únava z dnešního nečekaně rychlého běhu?

Samé otázky, ale odpověď žádná. Na tu si bude muset počkat. Patrika se ptát nechce. Ten si ho možná nepěkně vychutnává. Jestli je to zase nějaký jeho drsný žert, kterými se vzájemně častují asi už od školky, počká si až na výsledek závodu. Pokud dopadne stejně jako obvykle, Patrikovi o těch sobotních výkonech neřekne ani slovo, i kdyby se ptal. Klidně bude tvrdit, že sobotu prospal a ničeho zvláštního si nevšiml.

Něco málo času mu zabere úklid bytu a příprava oběda a večeře, ale rozptýlit jeho pochybnosti to nedokáže. Po desáté zalehne.

Probudí se v půl čtvrté ráno. Převaluje se na posteli a nemůže znovu usnout. Asi jsem přemotivovaný, myslí si. Jiné roky jsem žádné ambice neměl, a tak jsem spal klidně až do zazvonění budíku. Ale ten včerejšek mě, proč si to nepřiznat, navnadil. Jenom jestli to bude účinkovat ještě dnes. Pomalu se smiřuje s představou, že je pod vlivem nějaké neznámé látky, a ta představa mu přestává vadit.

Polehává na lůžku, zkusí hluboké a klidné dýchání a pár protahovacích cviků, znovu ulehne, ale usnout už nedokáže. Nakonec trochu posnídá a po sedmé se konečně vydává na cestu.

Na startu Pražského půlmaratonu je rušno, ale ne natolik, aby pořadatelé bdělým okem nesledovali, jestli se běžci řadí na start podle nahlášené výkonnosti. Bořivoj se sice snaží dostat někam blíže startovní čáry, ale se svým číslem 8768 se mu to nedaří.

Smůla je, že mezi pořadateli majícími na starost řazení je i manžel veteránské běžkyně, která jej na závodech několikrát těsně porazila. Tomu o své běžecké formě nic nenamluví, a tak se nakonec smiřuje se svou pozicí v poslední čtvrtině startovního pole.

Po nekonečném čekání konečně zazní startovní výstřel a masa těl se dává do pohybu. Jenže do skutečného běhu se dává jen čelo závodu. Pohyb Bořivoje a jemu podobných spíše připomíná šlapání zelí, které jen zvolna přechází do chůze a pomalého běhu. Teprve na třetím kilometru se Bořivoj může konečně rozběhnout trochu rychleji, ale to už od startu uplynulo dlouhých jedenáct minut.

Ale s každým dalším krokem se situace zlepšuje a skupina okolních běžců zvolna řídne. Na pátém kilometru už může běžet přesně podle svých představ i možností. A vypadá to, že ty možnosti jsou stejně dobré jako včera. Všechno funguje nečekaně dobře. Na pátém kilometru mu hlásí mezičas 19:35. Vloni to bylo přes třicet minut. Jestli vydrží to dosud nepoznané tempo, bude to bomba!

Postupně předbíhá další skupinky běžců. Neví, kolik jich je ještě před ním, čelo závodu je v nedohlednu, ale už ví, že je to jeho velký den.

Přesto stále čeká, kdy se objeví nějaký náznak únavy. Doufá, že pokud to přijde, dokáže se do cíle dostat třeba indiánským během, ale pořád rychleji než kdykoliv v minulosti, protože cíl už nemůže být daleko.

Nečekaně brzy se dostává na Čechův most. Má za sebou dvacátý kilometr v čase lehce přes jednu hodinu a do cíle mu chybí kilometr a necelých sto metrů. Po nábřeží přibíhá na Mánesův most a pak a Kaprovou přes náměstí Franze Kafky do cíle. Je v něm v čase jedna hodina, tři minuty a dvacet vteřin osmý, ale jako první z českých běžců.

Velká část diváků v prostoru cíle na Staroměstském náměstí buď běhá nebo se o běh zajímá, a tak jeho výsledek vyvolává šok.

Ve štábu České televize, která zajišťuje přímý přenos závodu, vládnou rozpaky. Co když je to celé podvod? Závodník s číslem 8768 se ukázal na startu, pak se šikovně ukryl a někde před cílem se zase objevil na trati, aby si vydobyl svých patnáct minut slávy. Historie běhů na dlouhých tratích je takových příběhů plná.

Pořadatelé, kteří jej před hodinou a čtvrt odháněli z lepších startovních pozic, si teď zčásti sypou popel na hlavu, zčásti začínají stále hlasitěji naznačovat doping nebo podvod.

Rychlé prozkoumání elektronických záznamů ukazuje, že číslo 8768 poctivě proběhlo všemi měřenými mezičasy a z trati zatím není hlášeno žádné podezřelé vběhnutí na trať. Takže doping?

Televizní štáb konečně zariskuje a vysílá k němu moderátorku. Ta se ptá na jeho dojmy z trati, na přípravu na závod a na další plány pro tuto sezónu.

Odpovídá trhaně. Důvodem není nedostatek kyslíku po závodě, z toho už se dostal, ale jeho vada řeči. Celý život s tím má problémy. Když má začít mluvit, zpočátku nemůže popadnout dech a potom rychle vychrlí větu, jako by chtěl dohnat zmeškaný čas. Postupně se to naučil zvládat, ale v nečekaných situacích se mu to vrací.

A tak tímto způsobem vysvětluje, že nikdy neměl trenéra, běhat začal až před třicítkou a jeho jediným plánem až dosud bylo neztloustnout.

„Ne, maraton jsem nikdy neběžel a zatím jsem o tom ani neuvažoval,“ odpovídá na další otázku.

Ale to už dva nenápadní pánové v oblecích naznačují moderátorce, aby rozhovor ukončila. Ona popřeje Bořivoji hodně dalších úspěchů a divákům oznámí, že teď vyzpovídá vítězku ženské kategorie.

Oba pánové přistoupí ji hbitě vystřídají a suše ho požádají: „Pojďte s námi na antidopingovou kontrolu.“

A právě v tomto okamžiku se Bořivoj probudil. Narůstá v něm pocit, že má dvě hlavy, přičemž tu větší někdo nacpal do té menší, a žaludek má jako na vodě. Třesoucí se rukou nahmatá na nočním stolku mobil. Displej ukazuje 11:55, sobota 26. března. To jsem tomu zase dal. Já snad na ten zítřejší půlmaraton ani nedojdu. Ten Patrik mi to snad dělá schválně.