Pokud bych měl hledat pro dnešní dobu co nejstručnější charakteristiku, zvolím slovo nejistota. Svět se mění tak rychle, že ty změny sotva stihnou zakotvit, a už jsou vytlačovány něčím jiným.
Ze zkušenosti se tak stává přítěž a staré dobré zvyky se stávají balastem, kterého je asi nejlepší se zbavit, pokud člověk nechce být zasunut do škatulky zpátečník.
Těch nejistot je samozřejmě hodně, ale možná na úvod se zmíním o pravidlech společenského chování. Snad každý rok vyjde alespoň jedna příručka, jak na to, ale skutečnost se od příruček liší jako den od noci.
Pamětliv dobrých mravů otevře člověk dveře dámě, ale vzápětí je ocejchován jako macho. Snaha pomoci jí z kabátu by mohla být považována za první krok k pokusu o znásilnění.
Příslušníci vyšší šlechty a presidenti hovoří jazykem dříve vyhrazeným dělnému lidu a ve veřejné dopravě se běžně stávám svědkem situace, že přistoupí mladý pár a on nejenže si sedne na poslední volné místo, ale ji navíc nechá stát nad sebou i s těžkou taškou v ruce.
Jsou tedy příručky společenského chování jen připomínkou poněkud úsměvného starosvětského chování našich otců a matek, nebo nám ještě mají co říci? A která pravidla jsme ochotni brát vážně a řídit se jimi ještě dnes?
Etiketa se vyvíjela celá staletí a některé zvyky jsou asi poněkud zastaralé a omezující. Třeba způsob stolování se všemi těmi příbory a skleničkami - kdo si to má všechno pamatovat. V tomhle jsou dobrou školou starší anglické filmy, ve kterých služebnictvo nenápadně ale striktně diriguje jejich lordstva, která by možná raději jedla rukama nebo lžící, ale tradice stolování, kterou služebnictvo dokonale ovládá, velí jinak. Člověk si občas s úsměvem položí otázku, kdo je tady vlastně pánem.
I já jsem kdysi byl nejistý, jak se při stolování chovat, a trvalo docela dlouho, než jsem se té nejistoty a pochybností zbavil. A nepomohlo mi k tomu žádné studium příruček společenského chování, kterých jsem do té doby přečetl několik, ale jedno setkání, ke kterému došlo někdy koncem minulého tisíciletí. Zúčastnil jsem se tehdy jedné mezinárodní konference, na které nám přednášel mimo jiné jistý vysoce postavený nizozemský odborník. Shodou okolností jsem pak s ním seděl u stolu při obědě. (Pro zvědavé a šťouraly – nebyl jsem jeho protějšek v českém dresu. To on jen měl na háku nějaká pravidla subordinace a tak nějak to jednoduše vyšlo.)
K obědu byla svíčková, která tomu Holanďanovi zjevně velmi zachutnala, a tak si nabíral a dával do pusy tu velmi chutnou omáčku nožem. Docela mě to překvapilo, ale nejsem hnidopich a spíš mě potěšilo, že nad českou stravou neohrnuje nos, ale že mu opravdu chutná, než abych se pozastavoval nad tím, jakým způsobem to potěšení dává najevo. Tím nožem ostatně mohl v nejhorším případě ohrozit svoje ústa, nikoliv moje žebra.
Nechci vás tím vůbec zrazovat od četby příruček společenského chování; naopak, je docela dobré vědět, proč se někdo při nějakém vašem drobném prohřešku u stolu ošívá, ale jsem toho názoru, že pokud platí nějaká pravidla bontónu jen proto, že tak velí letitý zvyk, aniž by pro to bylo nějaké skutečně logické zdůvodnění, které vás samo navede na správné řešení, je celkem zbytečné nutit se do jejich úzkostlivého dodržování nebo mít osypky z toho, že došlo k nějaké drobné chybě.
Vždy mám na paměti, že jen pouhé pozdvižení obočí při společenské akci je větším prohřeškem proti bontónu než skutek, který toto pozdvižení obočí vyvolal. A přitom si v klidu můžu oddělit snaživé Hujery dávající okatě najevo, že vidí a vědí, že se právě odehrává faux pas, od těch, kteří jsou nad takové banality povzneseni.
A jedna poznámka na závěr – toto doporučení se v žádném případě nevztahuje na hulvátské chování nebo na takové jednání, které někomu způsobí nesnáze nebo jej uvede do nepříjemné situace. Je mi úplně lhostejné, když někdo neví, jaký příbor použít na některý z chodů bohatého menu. Ale nechat stát ženu s taškou a sám si sednout vždy v mých očích zůstane neomluvitelným barbarstvím a ukázkou pravého buranství.
