„Sakra, to snad není možné!“ Rozčílil se šéf katedry organické technologie profesor Karafiát při pohledu na palcový titulek novin ležících na jeho pracovním stole. „Zase hromadná otrava metanolem. Copak ti lidi nikdy nedostanou rozum?“
A protože čistého metanolu i etanolu byl na jeho katedře vždy dostatek, pan profesor dále neztrácel čas, do dvou skleniček nalil panáka obou látek, doplnil vodou tak, aby vznikly přibližně čtyřicetiprocentní roztoky, přičichl k oběma takto připraveným vzorkům, a protože dospěl k nezvratnému přesvědčení, že se od sebe nezaměnitelně liší, vyběhl na okružní cestu katedrou.
Loktem si otevíral dveře jednotlivých pracovišť, všem přítomným dával obě skleničky až pod nos a přitom se sugestivně tázal: „Cítíte ten jasný rozdíl mezi metanolem a etanolem?“
Nejen studenti, ale ani asistenti a docenti se neodvážili odporovat. Věděli sice dobře, že žádný chemik by svou ruku do ohně na to, že pouhým čichem rozezná etanol od metanolu, nedal, ale svého starého vrtošivého šéfa si nechtěli znepřátelit, protože nikdy nevěděli, jak se jim to vrátí.
Dokonce ani profesor Červený, který již drahnou dobu hledal způsob, jak nenápadně poslat přesluhujícího šéfa na zasloužený odpočinek, nahrávky na smeč nevyužil. Přece jen si udržoval jistou úroveň a tušil, že okolnosti, za jakých vystřídal v čele katedry předchůdce, by se staly součástí legendy, o jakou nestál.
Neshledav se s žádným nesouhlasným názorem užuž pan profesor otvíral spokojeně dveře své pracovny, obě nádobky stále v rukou, když si uvědomil, že někdo zůstal jeho mise ušetřen. Téměř přímo naproti jeho kanceláři má svou dílničku údržbář pan Houžvička. I vydal se pan profesor ještě k němu.
Pana Houžvičku zastihl v plné práci. Zády ke vchodu do svého království zrovna obráběl na soustruhu nějakou součástku potřebnou pro výzkumnou práci některého kolegy na katedře, kterou v žádném obchodě na světě neseženete, předpisově vyzbrojen brýlemi a sluchátky k ochraně zraku a sluchu.
Když se před ním objevil pan profesor se dvěma skleničkami, v domnění, že nastal čas zapít nějaký publikační úspěch, jednou rukou vypnul soustruh, druhou současně uchopil jednu ze skleniček a se slovy: „tak na zdraví“ ji do sebe kopnul na ex.
V té chvíli byla dosavadní jistota pana profesora chatrná jako příliš dlouho nošené spodky. Nejenže náhle ztratil čich, ale nebyl ani s to vzpomenout si, ve které ruce vlastně měl ten zpropadený metanol. Naštěstí však ani v této chvíli nezapomněl na znalost, kterou chemik saje už s mateřským mlékem: nejlepším protijedem na metanol je etanol, pokud je použit v dostatečném přebytku.
A tak na nic nečekal, popadl pana Houžvičku, a přes jeho (pravda, dosti chabé) protesty jej odvlekl do své pracovny, vytáhl láhev toho nejlepšího a nejprověřenějšího pití, kterou měl ve svých zásobách, a začal milého údržbáře systematicky opíjet. Mezi jednotlivými skleničkami pak občas nenápadně zkoušel, jestli zrak pana Houžvičky nezaznamenává změny k horšímu.
V pozdních odpoledních hodinách, poté, co se ujistil, že pan Houžvička je sice opilý jako carský oficír, ale zrak mu v rámci možností daných jeho stavem slouží, odvezl jej taxíkem do nedalekého domova, pokusil se jeho manželku přesvědčit, že to pití tentokrát bylo ve vyšším zájmu, a sám se vydal vstříc neklidné noci.
Teprve druhý den, když se pan profesor ujistil, že pan Houžvička je zase v plné práci, spadl mu obrovský balvan ze srdce a znovu našel klid.
Pan Houžvička se samozřejmě časem dověděl, jaký byl důvod té nečekané oslavy ve dvou, ale pan profesor Karafiát dodnes neví, jestli se tenkrát dopustil jenom navádění ke zvlášť hrubému porušení pracovní kázně nebo navíc souběhu trestného činu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti ve stádiu provedení a záchrany lidského života.
