Má smysl slavit?

Svou nejprotáhlejší podobu a největší rozlohu si Československá republika udržela pouhých sedmnáct let - do přijetí Mnichovského diktátu.

Dnes je tomu právě sto let, kdy Národní výbor Československý vyhlásil Československý stát. Čtete dobře; nebyla vyhlášena republika. První zákon nového státu vydaný Národním výborem československým 28. října 1918 stanovil ve svém prvním článku, že státní formu Československa určí národní shromáždění.

Je možná škoda, že národnímu shromáždění nebyla svěřena i pravomoc určit název státu. Možná, že kdyby vznikla například Středoevropská republika s širokou autonomií pro národy v nově vzniklé zemi žijící, nebyly by odstředivé síly už o necelá dvě desetiletí tak silné. Ale to už dnes nezjistíme; život není laboratorní pokus a druhá šance zpravidla nepřijde.

Novému státu bylo dáno do vínku území velmi protáhlého tvaru o rozloze přibližně sto čtyřicet tisíc kilometrů čtverečních, které si svým národnostním složením téměř nezadalo s "žalářem národů", na jehož troskách právě vznikl. A to ještě skončila neúspěchem snaha o připojení Lužického Srbska.

"Konečnou" podobu získala Československá republika po dalších bojích na poli válečném i diplomatickém až v roce 1921. Udržela si ji pouhých 17 let - do konce září roku 1938, kdy se přijetím Mnichovského diktátu rozpadla a ke své původní podobě se již nikdy nevrátila.

Slavit tedy sté výročí jejího vzniku je podobné jako slavit zlatou svatbu, když se manželství rozpadlo ještě před uplynutím pětiny této doby. Vždyť Československo se rozpadlo dříve, než se děti v něm narozené dožily dospělosti. A pamětníků Československé republiky v její územně nejprotáhlejší podobě již nežije mnoho.

A přesto se slaví. A slavíme oprávněně, protože Československá republika si během své krátké existence vybudovala postavení, ze kterého těžila i v poválečném období, i když ekonomicky už ztrácela dech.

Co tedy Československo dalo světu i svým občanům? Proč má smysl slavit sté výročí jeho vyhlášení?

Domnívám se, že vedle uchování dvou svébytných a krásných jazyků je to přinejmenším unikátní zkušenost, že je možné rozdělit stát pokojnou cestou bez násilí. Na první pohled to možná není mnoho. Ale nejen historie, ale i současnost (viz například Katalánsko) ukazuje, že to zdaleka není samozřejmostí.