V pátek jsme s mámou od rána okopávali a pleli zeleninu. Já nepoužívám žádné ty herbicidy, pesticidy, fungicidy, insekticidy a jiné cidy, protože si tím svinstvem nechci zaneřádit půdu.
Je pravda, že je s tím pak větší práce, ale vyplatí se to. Hlavně ten plevel nesmíte nechat vykvést a vysemenit se. Na to, aby měl člověk pořád co dělat, stačí, co sem přiletí vzduchem, a přikrmovat to ještě vlastní pěstírnou, to je lepší rovnou to zabalit a založit partu přátel polních plevelů.
Léta jsme sice poslouchali řeči, že je to u nás jako ve středověku, byly roky, kdy jsme valnou část úrody snědli sami, ale od té doby, co se ve městech začaly objevovat farmářské trhy a ti nejlepší šéfkuchaři začali vařit z lokálních potravin, je všechno jinak. Zájemců o naše ovoce a zeleninu je najednou tolik, že jim všem nestačíme vyhovět. Chtěli by toho aspoň dvakrát tolik, než jim můžeme nabídnout.
Ale v hypermarketu naši úrodu nehledejte, pro ně je nejdůležitější, že dvanáct jablek nebo rajčat se vejde do dvoukilového igelitového pytlíku s normovanou odchylkou, a chuť, vůně a barva je nezajímá. My dodáváme hlavně do lepších restaurací a šéfkuchaři za námi jezdí sami. Kolikrát už mě přesvědčovali, abych jim toho prodal víc, ale já nemám z čeho brát, víc už toho s mámou nestíháme.
Tak kup kus pole a vezmi si nějaké pomocníky, říkají mi. Doslechli se i o tom, že je tady k prodeji pěkný pozemek, který nikdo neobdělává, a nabízeli mi, že mi na něj i půjčí, třeba i bez úroků. Já už o tom pozemku vím dlouho taky.
Novákovi, kterým patří, měli představu, že se jim podaří vyjmout ho ze zemědělské půdy a prodat nějakému developerovi, aby tu postavil to sídliště na ležato, jakých je dnes vidíte kolem velkých měst dost, ale nenašli žádného, který by do toho šel. Prý je to do Prahy přece jenom o kus dál a ten pozemek je moc malý na to, aby se to vyplatilo. Starosta jim řekl, že dokud toho developera nebudou mít, zůstane ten pozemek zemědělskou půdou.
A pokud vím, starosta do toho moc velkou chuť nemá, protože si myslí, že náplavky, co by se sem nastěhovaly, by stejně nejspíš byly hlášené k trvalému pobytu ve městě a ves by se jim jenom starala o odvoz odpadu a nic by z toho neměla.
Novákovi už se smířili s tím, že měli velké oči, když si plánovali, kolik na tom vydělají, a tak už s tou cenou slezli hodně dolů, ale zájemci se stejně nehrnou.
Já bych ten pozemek i koupil, neotálím proto, že bych tu cenu chtěl srazit ještě víc, ty peníze už mám pohromadě asi dva roky, ale nejsou lidi, kteří by mi pomohli s jeho obděláváním, a nechci ho jen tak nechat ležet ladem. S mámou stačíme na to, co máme, a když se zeptám ve vsi i v okolí, nikdo nechce tu práci dělat. Ti šikovnější si našli zaměstnání ve městě a ti, kterým se to nepovedlo, raději berou dávky, než by dřeli na poli.
Vždyť už i na svých zahrádkách si místo zeleninových záhonů vyseli trávu a připadá jim lepší zalévat ji a každý týden sekat a platit si za kontejner na její odvoz, než si vypěstovat vlastní úrodu. A pak v hypermarketu kupují ta bledá rajčata a okurky bez chuti a nadávají, že je to předražené.
Ale to jsou jenom takové moje úvahy, které se mi honí hlavou, když pracuju sám. Když pracujeme s mámou, krátíme si čas takovou zvláštní hrou. Vymyslel ji kdysi táta na obranu proti pomluvám. Když nějakou zaslechl, místo vyvracení ji ještě přifoukl. Pomluvy to sice nikdy nezastavilo úplně, ale ti chytřejší pochopili, že nás to nerozhází, a nechali toho. No a my dnes s mámou do sebe šijeme, abychom se udrželi ve formě. Ten, kdo nás nezná, může mít dojem, že si jdeme po krku, ale my jen počítáme body, když někdo vypadne z role. Jeden bod, když je to jen mezi námi, ale pět, když jsou u toho cizí lidé. Večer ty body sečteme, a kdo prohrál, zítra uklízí a myje nádobí po jídle. Včera prohrála máma, a tak jsem tu zatím sám, ale počítám, že už musí být s nádobím hotová a každou chvilku už tu bude.
Zrovna přemýšlím, jestli by máma počítala Věru mezi nás nebo jako cizí, když zaslechnu kroky a rozhovor. Ale máma nepřichází sama, vede sem Věru. Tu bych tady věru nečekal. Zase má na sobě ty džíny, ve kterých jsem ji viděl poprvé, ale já už teď vím, že to není tím, že by cestou prošla trním.
Přivítám ji a obracím se na mámu: „To už jsi tu láhev dopila?“
„Ještě ne, půlku jsem si nechala na večer,“ odpoví máma. Je vidět, že hraje důsledně a dnes nechce prohrát.
„Ale návštěvě jsi samozřejmě nenabídla,“ vyčítám jí, „to bych tě nesměl znát.“
„Já jsem jí nabízela, ale nechtěla, že je tu autem a taky nám chce pomoct s prací. Dala si jenom vodu, aby si nepletla plevel se zeleninou,“ vysvětluje máma.
„A to ses u nás ani neobědvala?“ obracím se spíš na Věru, ale máma buď nechce vypadat jako špatná hostitelka nebo zkouší získat body: „Podle toho, co říkala, sotva před hodinkou snídala.“
Věra s lehkým úsměvem na rtech mlčí, takže ani nevím, jestli se na mě s mámou nějak domluvily, nebo je z nás obou v šoku. A já to jen tak nezjistím, protože jsou tu naše pravidla, a ta přece neporuším.
„Tak se dáme do práce, ať máme brzo hotovo,“ říkám a doufám, že se nějak nenápadně dozvím, na čem jsem.
„Jaká byla cesta,“ ptám se Věry už zabrané do práce.
„Krásná vyjížďka, jenom jsi mi neřekl, že ze vsi je to k vám stejně daleko jako do Prahy.“
„Ze vsi je to sem slabých deset minut pěšky.“
„Ale že jsou tam zátarasy a u nich hlídkuje ježibaba, tos mi neřekl.“
„To není ježibaba, ale Františkova láska Boženka,“ zkouší zabodovat máma. Naráží na to, že jsem kdysi nabídl Božce, že bych ji zaměstnal, když moji zákazníci chtěli odebírat víc a já jim neměl co nabídnout. Věděl jsem, že se do práce na poli zrovna nehrne, ale zkoušel jsem tenkrát skoro všechno, abych mohl koupit to pole.
„Pracovala bych u tebe zadarmo, Franto,“ řekla mi, „úplně by mi stačil snubní prstýnek.“
Neměl jsem v úmyslu šetřit na mzdách, ale takhle přeplatit Božku jsem rozhodně nechtěl, a nikdo jiný, kdo by pracoval za rozumnou mzdu, se taky nenašel, takže z koupě pozemku a požadovaného rozšíření naší nabídky sešlo.
„Ty zábrany nikdo nebere vážně, jezdí kolem nich všichni, stačilo se té ježibaby zeptat,“ říkám, ale je mi jasné, že teď už to Věře pomůže leda při zpáteční cestě. A tu ji nechci ani připomínat, nebo se rozmyslí a vyrazí na ni hned.
Ale Věra nevypadá na to, že by se jí tu něco nelíbilo. Práce ji baví a jde jí od ruky a nezdá se, že by jí vadily řeči, které s mámou vedeme. Asi nám rozumí, a to je to nejlepší, co si můžu přát.
