„Nesahej na toho broučka, Lukášku, jenom dívat,“ řekla a přiložila cigaretu ke rtům. Ale ani nestačila pořádně vdechnout její dým, a už musela opakovat hlasitěji: „jenom dívat, jsem říkala.“
Jednou rukou před sebou postrkovala kočárek, ve druhé měla zapálenou cigaretu. Dva metry před ní zaklekl k zemi její syn, který právě začíná objevovat svět. Vymetená obloha je vylákala k procházce v parku a Lukášek je ještě příliš malý na to, aby celou cestu z blízkého sídliště šlapal po svých. Ale pocit, že k dospělákům patří cigareta, možná doslova sál již s mateřským mlékem.
Tady je největší slabina boje proti kouření, napadlo mě v duchu; dokud budou rodiče před svými malými dětmi kouřit, těžko jim někdo vysvětlí, že kouření škodí zdraví, dřív, než si na něm vypěstují závislost. Vždyť výchova dítěte podle mnohých názorů končí kolem třetího roku jejich věku. Cokoliv jsme nasáli v té době, je v nás nesmazatelně vepsáno na zbytek života, a rodiče jsou pro nás téměř jako bohové.
Časem sice přijde puberta a z nejednoho boha se v očích juniora stane nechápavý mimoň, ale pocit, že kouření patří k dospělosti jako blesky k bouřce, už je pevně zahnízděn. Pražské děti začínají zkoušet kouření už v devíti a půl letech. Dvanáctiletá školačka krátící si na ulici čas čekání na spolužačku zapálenou cigaretou není ničím neobvyklým. Zajímavé je, že ve věku do osmnácti let, tedy v době, kdy je kouření ilegální, dnes kouří více děvčat než chlapců. Možná je to tím, že hodně dětí žije jen s matkou, případně s jejím novým partnerem, který se „bohem“ příliš často nestává.
Ale jak je to s tím kouřením doopravdy? Je opravdu tak škodlivé, že je třeba je potírat za každou cenu? Oba mí dědečkové kouřili a dožili se osmdesátky. Mé babičky nekouřily a dožily se přibližně téhož věku. Že by vliv pasivního kouření?
Táta zemřel šestaosmdesátiletý a s výjimkou prvních čtrnácti a posledních dvou let kouřil. Začal, protože to bral jako samozřejmost, a nechal toho, když mu to přestalo chutnat.
Ale statistiky přece mluví jasně; podle nich každá cigareta zkrátí život kuřáka o pět minut. Za mého dětství to bylo sedm minut. Nevím, jestli tu dobu zkrátila evoluce kuřáků, nebo evoluce cigaretových filtrů, ale spočítal jsem, že můj otec, kdyby nekouřil ta kvanta cigaret, tu mohl být do sta čtyř let. Přitom ve svém okolí neznám žádného nekuřáka, který by se jich dožil. U dědečků jsem to nepočítal. Oba totiž kouřili dýmku.
Zdá se, že každý člověk snáší kouření podle toho, co dostal do vínku. Někdo zemře mladý, přestože nekouřil, jiný umírá v devadesáti s cigaretou na rtech, a může to být i obráceně. Na objektivnější pohled by tu měly být statistiky.
Podle nich zjistíme, že v České republice kouří asi 2 300 000 lidí, což je 26 % populace starší 18 let. Podle téhož zdroje (http://www.kurakova-plice.cz/koureni_cigaret/zajimavosti-a-statistiky/statistiky-tykajici-se-koureni/10-statistiky-tykajici-se-koureni-cigaret.html) každý rok u nás umírá zhruba 100 000 lidí, z čehož 18 000 lidí zemře na následky kouření. To ovšem znamená, že procento zemřelých kuřáků je nižší, než procento kuřáků v populaci.
Já vím, není to korektní, protože i kuřák může umřít na něco jiného než na následky kouření, ale červíček pochybností stejně hlodá. Jak se pozná, že kuřák (ne)zemřel na následky kouření? Co když tělo kuřáka, oslabené věčným bojem s jedy z cigaret, podlehne banální chorobě, které by si nekuřák ani nevšiml?
Nebo je to snad obráceně a kuřák, zocelený věčným úklidem svého těla, bere boj s dalším nepřítelem jako kratochvíli i tam, kde nezkušený a zlenivělý organismus nekuřáka snadno podléhá? Vyloučit se nedá ani to, že tělo kuřáka, plné zplodin z kouření, je pro četné původce nemocí natolik neatraktivní, že se mu obloukem vyhnou a vrhají se na těla jim přitažlivějších nekuřáků.
Je možná jen shodou náhod, první informace o škodlivosti kouření se začaly objevovat koncem padesátých a počátkem šedesátých let, kdy američtí vědci začali pátrat po důvodech zvýšeného výskytu rakoviny v okolí Nevadské pouště. Ano, to je ta poušť, ve které USA testovaly jaderné zbraně. Nevím, kdo tehdy ty výzkumy sponzoroval, jak znělo zadání a jak se to všechno promítlo do výsledků.
Ostatně i profesor Pafko, známý svou operací plic Václava Havla i tím, že pak provedl první transplantaci plic v České republice, v nedávném rozhovoru řekl, že sice pozná plíce mladého člověka žijícího na venkově, ale nerozezná plíce kuřáka od plic nekuřáka.
Kuřáci (ale i nekuřáci) samozřejmě neumírají jenom na rakovinu plic, dokonce to není ani nejčastější příčina jejich smrti, ale právě plíce jsou vstupní bránou látek obsažených v cigaretovém kouři, které jsou zčásti vzápětí vydechnuty, zčásti jsou postupně vypuzovány a vykašlávány, ale část pronikne do krve a do těla, kde se s nimi organismus vyrovnává podle svých možností. Ale zatím nikdo nevyzkoušel, jaký je vliv kouření na zdraví a kvalitu a délku života konkrétního člověka.
A jak je to s ekonomickou stránkou kouření? Cena cigaret je dnes tak vysoká, že průměrný kuřák utratí za cigarety skoro čtyřicet tisíc korun ročně. Z toho jde přibližně třicet tři tisíc státu ve formě spotřební daně a DPH. Kuřák se tak ročně připraví o docela slušnou dovolenou pro celou rodinu a stát tak dostane celkem přibližně 77 miliard Kč na daních, z čehož asi 59 miliard dělá spotřební daň.
Podle dostupných údajů stojí léčba kuřáků asi 80 miliard Kč ročně, takže na kouření doplácejí nejen kuřáci, ale i stát. Běžně se odehrávající srovnávání těchto dvou čísel je však poněkud zavádějící. I kuřáci přece platí zdravotní pojištění. Daně, které kuřáci zaplatí z cigaret, jen navyšují částku, kterou odvedou do systému.
A teď největší problém těchto čísel - celkové výdaje na zdravotní péči za rok 2015 činily podle dostupných údajů přibližně 358 miliard korun. Kuřáci se tedy na tomto čísle podíleli o něco málo více než 22 procenty. Na to, že jich je 26 procent dospělé populace, nebo, chcete-li, necelých 23 procent populace celkové, si nevedou vůbec špatně. Nebo je chyba v těch statistikách?
