V neděli jsem využil toho, že premiér je nejen v demisi, ale navíc taky ve Finsku a šel jsem se podívat do jeho rezidence - Kramářovy vily. Uvnitř je zakázáno fotit, takže jsem se omezil na zahradu a výhledy na Prahu.
Pozemek, na kterém vila stojí, se rozkládá na XIX. baště svaté Maří Magdalény, která tvořila součást zrušeného městského opevnění. Karel Kramář, tehdejší poslanec říšské rady i zemského sněmu, jej odkoupil od pražského magistrátu v březnu roku 1911.
Projekt vily byl zadán prestižnímu rakouskému architektovi Friedrichu Ohmannovi. Ten se musel vyrovnat nejen s požadavky úřadu - stavba nesměla být více než jednopatrová a neměla ani náznakem konkurovat nepříliš vzdálenému Pražskému hradu, ale také s představami a připomínkami Kramářovy manželky Naděždy Nikolajevny.
S tím prvním se vyrovnal již v létě 1911, s Naděždou Nikolajevnou válčil až do roku 1913. To už se ale stavělo - stavět se začalo v roce 1912 a hrubá stavba byla dokončena a stavba úředně kolaudována v květnu 1915, nicméně až do roku 1921pracovali řemeslníci na úpravách interiéru, rovněž na základě pozměňovacích návrhů Naděždy Nikolajevny. Nutno poznamenat, že stopy její činnosti nepoznamenaly ani rozsáhlé rekonstrukce provedené pozdějšími vlastníky.
Po smrti Karla Kramáře (zemřel v roce 1937, půl roku po smrti své ženy) vlastnila vilu od roku 1938 Společnost dr. Karla Kramáře, která ji zčásti využívala jako muzeum a zčásti pronajímala Národní galerii. Po roce 1948 společnost byla donucena ukončit činnost a vila připadla nejprve Národnímu muzeu a v roce 1952 přešla do vlastnictví Úřadu předsednictva vlády. V té době sloužila hlavně k ubytování významných hostů ze zahraničí.
V roce 1991 byla Kramářova vila prohlášena za kulturní památku a po úplné rekonstrukci v letech 1994 až 1998 slouží jako rezidence premiéra České republiky.
Pro návrh zahrady i její založení si Karel Kramář vybral zahradního architekta Františka Thomayera, bratra jednoho ze zakladatelů české lékařské vědy a tvůrce českého lékařského názvosloví profesora Josefa Thomayera. I tomu však do jeho práce intenzivně zasahovala zřejmě velmi všestranná Naděžda Nikolajevna. Některé stromy se údajně přesazovaly až třináctkrát, než byla s jejich umístěním spokojena. Naštěstí i ona respektovala rozhodnutí ponechat na místě některé stromy z doby před stavbou vily, které jsou dnes skutečnými pamětníky.
Dnešní zahrada poskytuje nejen dostatek stínu i světla a jejich her ve slunečných dnech, ale především nádherné výhledy na téměř celou Prahu.
