Poslanecká sněmovna se (pokolikáté už?) zase chystá zlepšit kvalitu ovzduší v hospodách na úkor kvality ovzduší v jejich bezprostředním okolí a tento její záměr se opět stává důvodem k polemikám o tom, zda je to krok správným směrem nebo další omezení již tak omezené svobody.
Pokud posuzujeme svobodu jednání jednotlivce, vždy narazíme na její meze – končí tam, kde začíná svoboda jiných. A to platí i o svobodě dělat něco, co jiní považují za sebepoškozování, projev hlouposti nebo slabosti. Je soukromou věcí každého, jestli se rozhodne pro životní styl, který považuje v rámci svých znalostí za zdravý, nebo se rozhodne žít bez ohledu na varování různých statistik tak, jak mu to vyhovuje.
Je otázka, jestli je pro zdraví člověka škodlivější konzumace dobře prorostlého bůčku, vykouření nějakého počtu cigaret denně, nebo přemíra příliš intenzivního sportování vedoucí k únavovým zlomeninám a jiným úrazům. Navíc je těžké rozhodnout, jestli si člověk škodí víc tím, že výše uvedené činnosti provozuje, nebo tím, že je ve stresu a v nepohodě proto, že mu je zakázali. Kdyby to bylo možné ověřit laboratorně, asi bychom zjistili, že extrémy sice škodí, ale pro kvalitu života je užitečnější v rozumné míře si dopřávat třeba i to, co by jiný dělal jen s krajním odporem, než se nutit do toho, co se právě teď většinově považuje za zdravé.
Zdá se tedy, že každý člověk by si měl sám určovat, jaký životní styl si vybere, a stát by mu do toho neměl mluvit ani v případě, že ústavní většina zákonodárců je přesvědčena, že zákon omezující to, co běžně označujeme jako zlozvyk, přinese všem jen dobro.
Má to však jeden háček. Pokud se každý den zpiju do němoty, nacpu se k prasknutí vším nezdravým, co uvidím nebo si přivodím těžké zdravotní potíže ve snaze dosáhnout sportovního výkonu naprosto mimo mé možnosti, ohrožuji tím jenom sám sebe. Pokud však kouřím v uzavřeném prostoru, přinejmenším tím obtěžuji i ty, kteří se v tomto prostoru nacházejí se mnou a je to tedy omezení jejich svobody.
V tomto případě je tedy asi nějaká regulace nutná, protože uplatňovat právo silnějšího stylem: „Já ti to cigáro urazím i s pařátem,“ asi není tím nejlepším způsobem řešení zjevného rozporu mezi potřebou čistého vzduchu na jedné a dávky návykové látky na druhé straně. Zastánci názoru, že zákaz kouření v hospodách omezuje podnikatelskou svobodu, nemají úplnou pravdu. Každý ví, že nezkorumpovaný hygienik nekompromisně uzavře restauraci, která nemá k dispozici pitnou vodu, přestože tam její hosté zpravidla nechodí kvůli ní. Máme-li tedy normu na maximální koncentrace škodlivých látek v pitné vodě a každý hospodský ví, že bez jejího splnění si restauraci neotevře, zdálo by se, že stejným způsobem je možné stanovit normu na vzduch, jaký musí být v hospodě k dispozici a věc je vyřízena.
Je tu ale jeden zásadní rozdíl. Zatímco kvalitu vody si jako běžný návštěvník hospody těžko změřím, kvalitu vzduchu poznám na první nadechnutí. A je tedy zcela na mém rozhodnutí, jestli chci tenhle vzduch dýchat, nebo to zkusím někde jinde a stát mi v tom nijak „pomáhat“ nemusí.
Jako celoživotní nekuřák si myslím, že pokud se stát nechce chovat schizofrenně, měl by buď připustit, že pokud povoluje kuřákům kouřit prakticky kdekoliv, měl by jim to umožnit i v hospodách a nechat na trhu, ať rozhodne, jestli budou prosperovat více nekuřácké nebo kuřácké hospody, nebo přijmout zásadní řešení – zakázat kouření zcela a postavit je tak na roveň užívání tvrdých drog. Vzhledem k tomu, že ta druhá možnost jistě nehrozí, předpokládám, že zůstane zachován současný stav, kdy je kouření regulováno ve vybraných prostorách, přestože mnozí mají pocit, že je to zaostalé a současné Evropy nehodné. Já stále věřím ve zdravý rozum a schopnost svéprávného a příčetného člověka rozhodovat o sobě samostatně.
