Kam spěje politická kultura?

Již delší dobu je kritizována pokleslá úroveň vyjadřování českých politiků, a to jak slovní, tak mimoverbální. Zdá se nám, že než pravda a láska stačila zvítězit nad lží a nenávistí, je porážena prachy a buranstvím. Neviděl bych to tak černě. Myslím si, že ve skutečnosti jde vývoj správným směrem, i když poněkud klikatě a s otazníky.

Po několika opileckých výstupech, vztyčeném prostředníčku tehdejšího premiéra a slovech, které jsou zpravidla médií podle jejich druhu vytečkována nebo nahrazena písknutím, jsme se podobného stylu vyjádření nakonec dočkali i od presidenta republiky. A to dokonce v pořadu, který svým názvem odkazuje na otce zakladatele našeho státu, který proslul svým kultivovaným vyjadřováním. Vždyť to nejhorší, co od něj bylo možno zaslechnout na adresu jeho odpůrců, bylo označení „nepěkní lidé“. Je tedy politická kultura skutečně na dně nebo je to jenom náš dojem?

Podíváme-li se do minulosti, zjistíme, že budování českého státu má i své temné stránky. Na jeho počátku stála bratrovražda (usmrcení knížete Václava, pravděpodobně 935), poměrně brzy následovaná vyvražděním Slavníkovců (995), jejichž Libice byla věnována Vršovcům. Ti však byli v roce 1108 také vyvražděni.

Ostatně ani Masaryk se při prosazování novodobého společného státu Čechů a Slováků neomezil pouze na drobnou vytrvalou práci ve prospěch této myšlenky, ale své tehdejší spojence velmi eufemisticky řečeno „mystifikoval“ informací, že na zamýšleném území žije přibližně osm set tisíc Němců, přestože je nepravděpodobné, že by nevěděl o tom, že ve skutečnosti je jich kolem tří milionů.

Ale není mým úmyslem házet špínu na dějiny vlastního národa. Bývaly doby, kdy se věřilo, že královny nemají nohy a vyslovit hlasitě ve společnosti slovo „břicho“ bylo nepřijatelným společenským prohřeškem. Ale takřka souběžně docházelo k vražděním, kastracím, oslepování nebo přinejmenším věznění těch, kteří mohli být i jen potenciálně konkurenty při prosazování ambicí vládců.

Jako by kdysi dávno byla uvolněna stlačená pružina a její kmitání se pozvolna tlumí, přičemž všechny národy bez výjimky ve svých dějinách potlačují negativní část rozkmitu a vyzdvihují tu kladnou. A podobně se chováme i při hodnocení naší vlastní, osobní minulosti. To jen současnost není hodnocena historiky snažícími se o objektivní přístup, ale je nám předkládána novináři, kteří si potřebují vydělat na hypotéku a večeři.

Dnes už pružina kmitá jen slabě. Proti všem hrůzám minulosti je vztyčený prostředníček, hrubé slovo nebo celostránkový inzerát v bulvárním tisku očerňující konkurenta na úřad jen slabým odvarem.

Nejlépe je hodnota rozkmitu pružiny vidět na politicky korektních šedých myších v Bruselu. Kde v tamních sálech či kuloárech najdeme skutečně charismatického politika, nebo naopak mužika tlukoucího zutou botou o řečnický pultík při valném shromáždění OSN?

Skoro bych se obával, že naši potomci budou trpět nudou při výkladu našich novodobých dějin, nemohouce se opřít o spektakulární události, které usnadňují orientaci v dějinách nám.

Kdybych neměl svíravý pocit, že někde na Středním východě, odkud se kdysi rozešli po světě naši předkové, aby v Evropě zcela převálcovali Neandrtálce, není až k prasknutí stlačená nová pružina…