Kam kráčíš, češtino? IV - Původ a přejímání slov

Přemíra cizích slov přejímaných dnes nejčastěji z angličtiny bere klid mnoha milovníkům čistoty jazyka, jiní se v používání těchto slov doslova vyžívají i tam, kde existují české protějšky. Třeba slovo „badžet“ (někdy vyslovované jako „badžít“ v běžné mluvě téměř vytlačilo rozpočet. Je to jen módní vlna, nebo první krůček k postupnému zavedení jednotného jazyka?

Čeština se vyvinula na konci 10. století ze západního nářečí praslovanštiny. U celé řady slov, často těch, která označují nejstarší jevy a činnosti, však můžeme jejich původ hledat až v sanskrtu, takže některá česká slova dodnes znějí stejně nebo velmi podobně jako slova staroindická a není je prakticky nutno překládat.

Takovými slovy jsou například číslovkydvi, tri, čatur, podstatná jména označující členy rodiny - táta, mátá, bhrátr, slovesa plavaté, smájaté, švétaté, česky plavat, smát se, svítit. Ani slovesa jabhati, pardaté, sarjaté nejsou nesrozumitelná a překládat je tedy netřeba.

Nepatrně těžší může být pochopení významu slovlihati (lízat, nikoliv ležet) nebo havaté (zvát), ale ty záměny souhlásek h a z nebo s a ch jsou docela časté – staroindická hima je naše zima, sráma je u nás chromý. Ostatně, h a z (ž), nebo ch a s (š) střídáme dodnes při „ohýbání“ slov váha - váze, vážit, bůh - bozi, boží, snaha - snaze, snažit se, plocha – ploše, Vlach – vlašský, h(r)och - h(r)oši a podobně.

U mnoha dalších slov se překlad nabízí taky:dvára (dveře), grívá (hříva, šíje), muška (myška) óštha (ústa, ret), pálava (pleva), phéna (pěna), džíva (živý), asti (jest). I staroslověnské jméno Svjatoslav? je staroindicky Švétašraváh a velký problém by neměl být ani s porozuměním slovu amrtá (nesmrtelný) pokud si uvědomíme, že a jako zápor existuje v řečtině nebo v latině.

Někdy však původ slova tak zřejmý není. Příkladem je slovo černý, staroindickykršna. Obojí vzniklo z praindoevropského krno ještě před již známou změnou s v ch (a z v h). Následně změkčením k v č vzniklo staroslověnské črno.

Tato a některá další slova jsou naším dědictvím po společných prapředcích. Ale i v průběhu dalšího vývoje čeština přejímala další indická slova, především jako názvy věcí, které jsme předtím neznali, a proto jsme pro ně neměli označení.

Kaliko má původ ve jméně města Kalikatu, pepř je ze staroindickéhopippalí, tygr je zkomoleninou vjághra (přes řecké Tigris), šakal je původně šrgála a sloku převzal Josef Jungmann ze šlóky. Džungli a jógu snad ani není třeba připomínat, možná ale překvapí karafiát.

Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století a znějí takto:

Pauel dal ge?t plo?coucih zemu. Wlah dalge?t dola? zemu i?uiatemu ?cepanu ?eduema du?nicoma bogucea a?edlatu, což po přepisu do podoby s dnes používanými hláskami zní: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zemu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.

Z textu vidíme, žeg dnes píšeme jako j, od h se oddělilo ch, c se rozdělilo na c, č, nebo k,  ? je dnešní s a hlásky u a w se změnily na v. Tehdejší texty totiž byly psány pravopisem používajícím písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které latina nezná. Např. písmeno c označovalo k, c i č. Vznikala tak nejednoznačnost vadící především u vlastních jmen. Později se během 13. století začal objevovat pravopis spřežkový, kdy se k zachycení českých hlásek používají kombinace písmen (spřežek), např. rs pro ř cz pro č a podobně.

Již ve století čtrnáctém však Jan Hus tyto spřežky nahradil tečkami nad písmeny, tzv. nabodeníčky, o kterých jsem psal v minulém textu, a tento způsob psaní s diakritickými znaménky z češtiny převzala celá řada jiných jazyků, i když ještě počátkem 17. století český pravopis nebyl jednotný a byl stále používán i pravopis spřežkový. Až po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech ustálil jednotný tzv. bratrský pravopis, nazvaný podle listů vydávaných Jednotou bratrskou, který však stále užíval některých spřežek.

Tečka nad měkkými souhláskamič, ď, ň, ř, ť, ž se změnila v háček, písmeno š se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se však psalo spřežkou ??. Samohláska ě se začala psát dnešním způsobem. Délka samohlásek se označovala čárkou, kromě ů vzniklého z původního ó. Dlouhé í se nejprve zdvojovalo (ii), později se zapisovalo ij, nakonec j.

Vyslovované j se zapisovalo jakog nebo y, pro zápis g se někdy používal znak g (například slovo „její“ se tak bratrským pravopisem zapisovalo jako gegj). Uchovalo se psaní dvojitého w, přičemž jednoduché v označovalo u na začátku slova. Dvojhláska ou se psala au („louka“ jako lauka apod., dnešní zápis ou byl zaveden až ve 40. letech 19. století). Po c, s, z se vždy psalo y (cyzý). Především pro potřeby tiskařů začaly vycházet první gramatiky.

Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad Bible, známý jako Bible kralická, jejíž jazyk se později stal vzorem pro jazykovou reformu národního obrození a potažmo i pro současnou spisovnou češtinu.

Od konce 17. století používání spisovné češtiny ustupuje, nejprve ve vědě, postupně i ve větší části náročné literatury a nakonec i v oblasti administrativní. (Čeština byla jediným jednacím jazykem zemského sněmu, ale od vydání Obnoveného zřízení zemského s ní byla v úředním styku zrovnoprávněna němčina).

Další vývoj tak probíhal především v lidovém jazyce. Na venkově se v důsledku velké izolovanosti vytvářejí velké rozdíly mezi nářečími, zvlášť moravskými a slezskými, která se vyvíjela odchylně od obecné češtiny. V oblastech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, hlavně ve městech, pronikaly do češtiny mnohé germanismy.

Po zrušení nevolnictví v roce 1781 nastal pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To usnadnilo naplnění myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka. Lidový jazyk i literatura předchozího období však byly osvícenecké inteligenci cizí. Východiskem pro obnovení spisovné češtiny se stal literární jazyk konce 16. století a díla Jana Ámose Komenského. Z různých pokusů byla nakonec všeobecně přijata gramatika Josefa Dobrovského, která vyšla roku 1809.

Dobrovský tak zavedl tzv. analogickou opravu, která odstranila psaní „y“ po s, z, a c podle vzorů medvědí a sedím a vidím. V té době se objevily i snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů. K obnově české slovní zásoby však přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Díky nadšení českých vědců bylo vytvořeno i odborné české názvosloví. Dalším důležitým mezníkem je rok 1843, kdy Šafařík zavádí tzv. opravu skladnou.

Pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu, začalo se psátsi, zi i sy, zy podle etymologie a jednotně ci. Zavedení antikvy místo fraktury v tisku vedlo k odstranění spřežky ?? a nahrazení písmenem š. Dlouhé í se začalo psát místo j, a j nahradilo g (gegj - její), což bylo odstraněno právě opravou skladnou. Od roku 1849 bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v a místo tradičního au se začalo psát ou. Pravopis se tak přiblížil dnešní podobě.

Ve snaze nejen doplnit jazyk o slova, která ve slovní zásobě chyběla, ale i očistit jej od germanismů bylo občas použito ruských slov. Tak se do češtiny dostala slova babočka, bohatýr, borec, hvozdík, chrabrý, jeseter, kormidlo, paluba, maják, mys, náčelník, náčrt, nora, pestík, slída, sloh, sobol, svět, treska, tuleň, úroveň, velmož, vesmír, vesna, vid, vzduch nebo žertva. Ruština však nebyla jediným zdrojem – viz např. již dříve uvedenou sloku.

Ze starých dob si čeština (spolu s nemnoha vesměs slovanskými jazyky) uchovala názvy měsíců, což se nepodařilo ani řečtině. Naprostá většina evropských jazyků dnes vychází z názvů latinských včetně pozůstatku z doby, kdy rok začínal v březnu, což se odráží v názvech měsíců od září dále. V tabulce uvádím přehled názvů měsíců v některých slovanských jazycích. Povšimněte si, že v Chorvatsku v důsledku teplejšího podnebí začíná všechno kromě prosince o měsíc dříve.

V padesátých letech byly znovu oživeny snahy inspirovat se ruštinou při přejímání cizích slov. Tak se například doporučovalo používat namísto (západně) cizáckého film slovo plenka. Tyto snahy se naštěstí neujaly, a tak z této doby nám zůstala jen slova, u kterých to mělo smysl, například sputnik nebo dnes již neužívaný chozrasčot.

Ale čeština není pouze pasivním příjemcem cizích slov. I velké světové jazyky obohatila o slova dolar (původně tolar), pistoli (původně píšťala – krátká střelná zbraň husitů), robot (autorem je Josef Čapek, poprvé použito jeho bratrem Karlem v divadelní hře RUR, nebo tunel (v daném významu poprvé použito českými „podnikateli“ v 90. letech minulého století.

Pokud vám to připadá málo, připomínám, že to jsou pouze slova přijatá prakticky celým světem. Slov, která přejali pouze naši nejbližší sousedé, je podstatně více, například maďarština slovakovács (kovář), asztalos (truhlář, resp. stolař) nebo němčina Weile (chvíle), ale dokonce až na Středním východě se můžeme setkat s označením brno pro pušku.

A podíváme-li se podrobněji na angličtinu, zjistíme, že sice dnes dodává novou slovní zásobu do většiny jazyků světa, ale sama nasávala cizí slova ze všech zemí, kam se Angličané dostali, jako houba. Takže přejímání cizích slov nelze zabránit, jazyk si svou cestu vždy najde.