Aristoteles tvrdil, že mozek pouze ochlazuje krev, ale nijak nepřispívá k myšlenkovému procesu. Dnes už víme, že je to pravda jen u některých z nás.
Říká se, že člověk doby kamenné měl v pažích asi desetkrát větší sílu, než máme dnes, a svou vytrvalostí dokázal uštvat kterékoliv zvíře. Něco na tom bude, i v pozdějších dobách se občas vyskytli lidé, jejichž síla byla natolik výjimečná, že neunikla pozornosti současníků a vyprávějí se o ní legendy. Za všechny stačí připomenout čtvrtou manželku Karla IV. Alžbětu Elišku Pomořanskou, Gustava Frištenského nebo Frantu Kocourka. Jenže člověk doby kamenné co si neulovil sám nebo neudělal vlastníma rukama, to neměl.
Jak šel čas, člověk s využitím možností svého mozku objevoval, jak stále více ulehčit námahu svému tělu. Nejprve pomocí drobných nástrojů, později zvířat a lepších nástrojů a nakonec strojů si námahu usnadnil tak, že dnes již musí vynaložit nemalé úsilí, aby se vůbec k nějaké tělesné námaze dostal. Tělo si zkrátka hoví a namáhá se většinou pouze pro vlastní potěšení.
To však (zřejmě s jistou nelibostí) pozoroval mozek, který, ač byl autorem všech těch vymožeností, které tu pohodu tělu umožňují, sám z toho dlouho neměl nic. A nejen pozoroval. To by snad ani nebyl lidský mozek, aby s tím taky nezačal něco dělat.
Začalo to písmem. Do jeho vzniku se všechny poznatky a tradice předávaly ústně a musela to být pěkná makačka všechno si to přesně pamatovat. Ani se nedivím, že mozek začal s ulehčováním právě tady. Naše dlouhodobá paměť dostala silného pomocníka. Ale ta krátkodobá, operační, jela na plný výkon dál.
A tak se objevily první, nejprve mechanické počítací stroje a později logaritmické pravítko. Ale teprve s objevem elektřiny to nabralo tu správnou rychlost. Možná si ještě vzpomínáte na Dr. Pleskota. Vymyslel naprosto revoluční zlepšení logaritmického pravítka. Mělo to jedinou chybu. Stalo se to v době, kdy se začaly objevovat první kapesní kalkulačky…
Dnes už jen málokdo něco počítá zpaměti. I pro jednoduchý výpočet každý použije kalkulačku. Má ji v mobilu, tak proč se namáhat. Má to ale malý háček. Ztrácíme cit pro odhad správného výsledku. Stačí se uklepnout a místo nuly zmáčknout desetinnou čárku a z výsledku je jeho parodie. Tomu, kdo byl zvyklý počítat zpaměti, to třeba dojde. Ten, kdo už tuto zkušenost nemá, považuje výsledek za správný, protože chybovat je přece výsadou lidí, ne strojů.
Podobné je to s psanými texty. Pokud nás zajímají, vyfotíme si je a uskladníme tak pro další použití. Není přece třeba zdržovat se jejich četbou nebo se dokonce pokusit alespoň něco si zapamatovat. Ani s mapou si už nemusíme lámat hlavu. Spolehlivá navigace nás dovede na místo spolehlivěji (pokud ovšem nenarazí na čerstvě překopanou silnici nebo jinou dočasnou překážku). Zrovna tak se již dnes nemusíme zabývat přepočítáváním drobných v obchodě. Platíme přece bezkontaktní kartou, a při menších nákupech už ani nemusíme zadávat PIN. Ve všech těchto případech můžeme nechat svou paměť odpočívat, technika vše spolehlivě vyřeší za ni.
Nemyslím si, že je to špatně; naopak, i já si rád ušetřím čas a námahu, ale přece jen si kladu otázku, jestli toho pohodlí už nezačíná být až příliš mnoho.
Podle definice žáka 5. B, jehož jméno nemám k dispozici (a kdybych měl, stejně nenapíšu), protože nemám oprávnění nakládat s osobními údaji, je paměť to, čím zapomínáme. Naopak americký spisovatel Mark Twain považoval paměť za důležitou součást naší osobnosti, kterou ani keativita a rychlý úsudek nemůže zcela nahradit. „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů, kdy nás opustí. Děláme strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně,“ napsal v 19. století. Nevím, co by napsal dnes, kdy informace místo do vlastního mozku automaticky ukládáme do mozků elektronických nebo rovnou spoléháme na to, že v případě potřeby si to vyhledáme na internetu.
Ztracenou tělesnou sílu už asi neobnovíme, ale to snad není tak velká škoda. Nikdy jsem netoužil po účasti na soutěžích v lámání mečů, ohýbání podkov nebo ručním trhání telefonních seznamů, a to ani jako divák.
Ale vím určitě, že nechci, aby podobným vývojem prošla i naše paměť a v našich domovech byl stále častějším hostem ten německý doktor, který nám vždycky přehází obsah všech šuplíků a na jehož jméno si zrovna nemohu vzpomenout …
