Vždy, když dojde k nějaké mediálně sledované tragédii, objeví se názory, že by jí bylo možno zabránit větším omezením držení zbraní, přísnějším dohledem na práci psychologů a psychiatrů nebo lepším postupem odpovědných orgánů.
Autoři těchto úvah však zapomínají na jednu podstatnou věc. Odpovědnost je jedním z vrcholů trojúhelníka, jehož další dva vrcholy tvoří riziko a svoboda. Tyto tři pojmy jsou spojeny a není možno je jednoduše od sebe oddělit. Kdo tohle nepochopil, nechápe ani skutečný obsah a význam slova svoboda.
Jestliže naše rozhodnutí je z velké části dáno nařízeními a předpisy, naši svobodu to omezuje, naše odpovědnost klesá (dělal jsem přece jenom to, co je v souladu s pokyny) a za předpokladu, že tato pravidla jsou nastavena správně a dodržují je i ostatní, klesá i riziko, že přijdu k nějaké úhoně. I tohle ale má zcela zjevně dva háčky – správnost nastavení pravidel a jejich skutečné dodržování.
Je všeobecně známo, že pes má v poměru ke svému tělu daleko menší mozek než vlk a totéž platí i pro jiná domestikovaná zvířata ve srovnání s jejich divokými druhy. Za jejich ubytování a stravování je dnes odpovědný člověk, za toto pohodlí však zaplatila nemalou částí své svobody. A mozek, který odevzdal část své agendy „odpovědným orgánům“, začal zakrňovat. Proč nosit tak velkou hlavu, když je to namáhavé a navíc v nové situaci zbytečné?
Mnohem méně je však známo, že tímto procesem prochází i člověk. Ano, i náš mozek se zmenšuje a oproti cromagnonci už ztratil na objemu přibližně o velikost tenisového míčku. Menší sice nemusí nutně znamenat méně výkonný, ale jak je to doopravdy?
Každý z nás je přesvědčen, že dnešní svět je mnohem složitější a naše znalosti jsou nesrovnatelně větší než znalosti předvěkého člověka. Ale od doby vzniku specializace je naše osobní poznání světa podstatně užší, než si myslíme. Mnohdy o tom, co předstíráme, že známe, víme jen to, ve které knize bychom to našli a stále více směřujeme ke stavu, kdy k pocitu, že jsme ovládli veškeré poznání světa, nám bude stačit „umění“ pracovat s Googlem. K tomu ovšem stačí mozek velikosti tenisáku.
Předvěký člověk toho sice o světě věděl méně než my, ale všechno, co věděl, měl opravdu ve své hlavě, a pokud to tam neměl, měl smůlu. A často měl smůlu i v případě, že jeho rozhodnutí bylo logicky správné. Jen se třeba ocitl v nesprávné chvíli na nesprávném místě.
A nedosti na tom. Někteří z nás by rádi přenechali co nejvíce pravomoci rozhodovat o našich životech jiné - ty odpovědné. Ono je to mnohem pohodlnější dodržovat nařízení a plnit pokyny, a pokud něco nevyjde, stěžovat si na špatnou práci těch „odpovědných“. V případě jednání na základě vlastního rozhodnutí je výsledek často stejně nejistý jako u zmiňovaného cromagnonce. A odpovědnost za toto rozhodnutí je jen na nás, a to může i bolet. Ale to je také cena za svobodu.
Někdy mi připadá, že se odpovědnosti, ale tím i svobody zbavujeme velmi rádi, protože s odpovědností a rizikem nezdaru jsme se odnaučili žít. Vždyť i ta veverka střádá potravu na zimu, protože ví, že jinak nepřežije. Mnohdy nepřežije i tak, protože její zásoby odhalil někdo jiný, ale snaží se, protože je na tom životně závislá. To mnozí naši „odpovědní činitelé“ si mnohdy nejsou schopni naplánovat ani vlastní výdaje na dovolenou a Vánoce, jak o tom svědčí tanečky okolo třináctých a čtrnáctých platů v nepříliš dávné minulosti.
My jsme si odvykli být životně závislí na čemkoliv. Neúrodu, nepřízeň počasí, dokonce i naši vlastní neschopnost - to všechno řeší za nás (pravda, někdy s naší spoluúčastí) jiní. Prostřednictvím sociálních dávek je postaráno i o ty, kteří žádnou zodpovědnost nemají.
Zajistit další snížení rizik (ale tím nevyhnutelně i svobody) je možné. Je to jenom otázka peněz (s vědomím, že budou chybět jinde), hlídačů (ale kdo uhlídá hlídače?) a přísnějších psychologických testů jako podmínky na přidělení práva používat čehokoliv, čím je možno někoho ohrozit, neřku-li poškodit. Už jen z toho výčtu je jasné, že absolutní bezpečnost je nereálný požadavek.
Ani argument, že politici tyto záležitosti řeší nedostatečně, protože mají vlastní ochranku, neobstojí. Jako důkaz stačí nahlédnutí do učebnice dějepisu na stránkách věnovaných dějinám dvacátého století.
Jakkoli je mi líto každého předčasně ukončeného života, myslím si, že pokud stojí za to o svobodu bojovat, musíme umět přijmout i to, že se pro ni vzdáme kusu svého pohodlí a někdy kvůli ní můžeme i umřít.
