Jak přivolat déšť

Univerzální recept neexistuje. Počasí je třeba přijímat s pokorou. Ale jsou tu některé indicie naznačující, že při troše snahy by se alespoň malá část věcí dala změnit.

Včera jsem zase zmokl až na kost. Jak se dalo čekat, pršet začalo hned, jak jsem vyšel z metra. Zpočátku jen drobně, jako by déšť čekal, zda si to přece jen nerozmyslím a nevrátím se zpět, abych si i zbývající část cesty domů užil v suchu a pohodlí podzemní městské dopravy.

Teprve když bylo jasné, že svůj úmysl nezměním, rozpršelo se pořádně. A nepřestalo, dokud jsem ty tři kilometry neušel a nezamkl za sebou vchodové dveře. Deštník na věšáku v předsíni mě vítal téměř vyčítavě.

A přesto jsem si ho dnes ráno nevzal zase. Sice jsem jej sundal z věšáku a potěžkal, jako bych se rozmýšlel, byl to však jen klamavý manévr. Je velký, na dlouhé tyči, zkrátka proti dešti ideální ochrana. Ale právě proto jsem jej zase vrátil na věšák.

Jako dítě jsem deštník nenosil nikdy. A jasně si vzpomínám, že pršelo skoro stále. Tedy přesněji, vždycky když se mi to nehodilo. Například Medardova kápě fungovala naprosto spolehlivě. První polovina prázdnin nám zpravidla propršela a v srpnu zase déšť překážel zemědělcům v boji o zrno.

Pak jsem léta běhal. Vybíhal jsem s vědomím, že čím dále od domu se dostanu, tím větší je pravděpodobnost, že se vrátím promočený skrznaskrz. A déšť se mnou tu hru celá ta léta poctivě hrál.

Léty jsem ale zpohodlněl. Mé běžecké výpravy se zkracovaly. I ten deštník jsem začal nosit. Samozřejmě, že ne na běhání, ale na cesty do práce jsem si ho brával. A déšť se stal vzácným.

Zpočátku jsem si toho ani nevšiml. Teprve později jsem zjistil, že to šumění deště chybí nejen mně, a začal jsem pátrat.

Desítky let každodenního pečlivého pozorování mě nakonec přesvědčily, že některé věci fungují naprosto spolehlivě. A proto jsem svůj deštník pověsil na věšák v předsíni a nechávám jej tam provokativně viset i tehdy, když mě nízké temné mraky na obloze varují.

Možná tedy dnes zase zmoknu, ale litovat mě nemusíte a škodolibá radost taky není na místě. I když vím, že v této záležitosti jsem pouhým přicmrndávačem, je to moje volba. Tu hlavní tíhu nesou jiní.

Ženy, které si právě nechaly za hříšné peníze „udělat hlavu“ ve věhlasném kadeřnictví, na kterýžto úkon čekaly týdny v pořadníku.

Novomanželé, kteří se rozhodli pro svatební obřad i následnou opulentní hostinu v přírodě, daleko nejen od nejbližších staveb, ale i jeskyní nebo alespoň skalních převisů.

Majitelé rodinných domků, kteří strhli střechu, aby na svém dobře zabydleném obydlí vyměnili krytinu či krovy nebo přihodili štok.

Účastníci letních táborů velmi pečlivě plánující celodenní bojovou hru v přírodě.

Pradleny, které pověsily velké, ale opravdu velké prádlo k sušení na zahradu a pak odjely na velký nákup do vzdáleného města.

Několik těchto kaskadérů dokáže spolehlivě neutralizovat stovky těch, kteří nosí deštník stále u sebe nebo dokonce jezdí do práce autem z vlastní garáže přímo do podzemní garáže svého zaměstnavatele. Díky těm prvním se pravděpodobnost, že zaprší, ještě stále udržuje na nenulové hodnotě.

Smutnou pravdou však je, že těch, kteří svým jednáním zavdávají příčinu hravě potměšilému dešti, aby spustil svá stavidla, v posledních letech valem ubývá.

Ženské účesy se zkrátily a dnes v nich vládne střídmá jednoduchost a přirozená elegance a těch pár exotů s dredy to nevytrhne. Počet svateb trvale klesá, děti na letních táborech tráví čas vylepšováním svých počítačových dovedností v budovách vybavených wifinou, prádlo se suší v sušičkách nebo v krajním případě v lodžiích. Sušáky prádla na starých sídlištích zejí prázdnotou, majitelé domů už je ze svých zahrad dávno odstranili. I ti zemědělci, kterým by déšť mohl nabourat hladký průběh sklizně obilovin, věnují svou pozornost častěji podmínkám dotací z Bruselu, než předpovědím počasí.

Ačkoliv chytré materiály typu goretexu nás dnes dokážou ochránit před jakoukoliv nepřízní počasí, lidí pohybujících se venku valem ubývá. Na všech frontách vítězí přání být v suchu a v teple, zkrátka v pohodlíčku. Očekávat za těchto okolností déšť, aniž bych k tomu nějak přispěl, by bylo jasným popřením jednoho z nejspolehlivěji působících přírodních zákonů - zákona schválnosti.

Dům, ve kterém bydlím, je příliš zachovalý na opravu střechy a svou velikostí mi vyhovuje. Na dlouhé výběhy už nemám tu správnou fyzičku ani motivaci. Nebrat si deštník, i když je zataženo, je tak tou nejmenší obětí, kterou mohu pro přivolání blahodárného deště přinést.