Po světě se pohybuje spousta tvorů, kteří nikdy nepoznali své rodiče. Nikdo jim nikdy neřekl, co mají dělat, jak se mají chovat, co a jak často jíst a pít, na co si dávat pozor. A přesto všichni tito tvorové přesně vědí, jak mají jednat, aby jejich šance na přežití byla co největší. Musí to vědět. Každá chyba může být ohrožením jejich existence. To, čím se řídí, je jejich intuice. Miliardy let trval jejich vývoj a všechny odchylky od prověřených pravidel mohly znamenat a často taky znamenaly smrt.
Každá veverka ví, že si musí nastřádat dostatek potravy na zimu. Dokonce ví i to, že nesmí dát všechny svoje zásoby na jedno místo, ale takových skladů si musí pořídit více a na různých místech, aby, pokud některý z nich vyplení někdo jiný, přežila zimu ze zásob v těch ostatních. Kéž by si stejně dokázal počínat člověk při šetření na stáří. A to ta veverka nemá žádnou naději na zhodnocení svých vkladů nad rámec inflace. V nejlepším případě si vyzvedne to, co vložila, pokud jí část zásob nezničí hniloba nebo jiný škůdce.
Stěhovaví ptáci se taky vydají na cestu, aniž by licitovali o termínu odletu nebo jejím cíli. Výjimku tvoří několik líných českých čápů, z nichž jeden hnízdí v šumavské vesnici Žihobce, a část červenek ze severní Evropy, které zjistily, že obyvatelé britských ostrovů v zimě štědře přikrmují ptáky, a tak místo do Afriky už několik jejich generací odlétá na zimu tam. Dokonce se jim, jak zjistili ornitologové, zkrátila křídla, což je jedním z mnoha dokladů toho, že evoluce stále pokračuje.
Celá živočišná říše jedná intuitivně a stejně jednali i předchůdci člověka, dokud nedošlo k rychlému vývoji mozku a s tím spojeného myšlení. Tam, kde příroda stovky milionů let pilovala k dokonalosti mechanismy a strategie přežití, se najednou začaly objevovat pochybnosti a otázky. Člověk začal být zvídavý a na otázku proč? se nespokojil s odpovědí typu: „Protože takhle to dělaly celé generace tvých předků.“ Začal hledat logické důvody pro své jednání. Jevy, které nedokázal vysvětlit, začal zkoumat a neprozkoumané odmítat.
Intuici začal vnímat jako něco méněcenného, vývojově zaostalého, začal ji opouštět a ztrácet. S přírodou, z níž vyšel, začal bojovat, v mnoha směrech šel proti ní jako pubertální výrostek, který své rodiče bere jako zpátečníky se zastaralým pohledem na potřeby dneška. Naštěstí příroda není tak zranitelná, aby ji to položilo na lopatky, a má své dlouhým vývojem ověřené postupy, jak se bránit. Jedním je různorodost nejen mezidruhová, ale i uvnitř druhů, která zajišťuje, aby při změně podmínek přežil aspoň někdo a život druhu zůstal zachován. Tím druhým je časová omezenost puberty, která prostě musí jednou skončit.
Zdá se, že puberta lidského druhu postupně odeznívá a lidé se postupně přestali proti přírodě vymezovat, začali v ní hledat poučení a inspiraci a znovu začali věnovat pozornost intuici.
A tak se stalo, že si ve druhé polovině 18. století anglický reverend Edward Stonee všiml, že jeleni okusují vrbovou kůru, když se necítí ve své kůži, což později vedlo nejprve k objevu salicinu a dalšími postupnými kroky až k výrobě aspirinu. Použití vrbové kůry jako léku přitom popisují už staré sumerské a egyptské texty, k léčbě horečky a zimnice ji používali indiáni v Severní Americe i staří Keltové a Germáni v Evropě. A v pátém století před naším letopočtem řecký lékař Hippokrates zaznamenal, že odvar z kůry vrby bílé (Salix alba) tiší bolest a snižuje horečku. To vše se však odehrálo v předpubertálním období vývoje lidstva, a proto to hodnotím jako znalost intuitivní, která pak byla na dlouhou dobu zapomenuta.
Podobně se dnes inspirují ve svých dílech konstruktéři a architekti například strukturou včelích pláství nebo stonků obilí a jiných rostlin. Ve stavbě rostlin, ale i sněhových vloček, hor, mraků nebo cévního systému byly objeveny fraktály, jejichž vlastností se využívá nejen v grafice při tvorbě vzorů, ale i při šifrování nebo při výrobě fraktálních antén, které mohou na rozdíl od antén běžných zachytávat široké spektrum frekvencí.
Puberta lidstva je tedy, zdá se, téměř za námi a rozum konečně začal s intuicí spolupracovat. Jen se někdy, zvlášť při pročítání některých internetových diskusí, sám sebe ptám, jestli jsme si už dostatečně uvědomili i užitečnost různosti, kterou si příroda tak hýčká. Nepotlačujme ji a učme se ji respektovat. Bez ní by byl náš život nejenom zranitelnější, ale určitě i mnohem nudnější.
