Poprvé jsem je viděl předloni začátkem července. Byli tři; dva dospělí a zřejmě jejich dorůstající potomek. Okamžitě upoutali mou pozornost svým exotickým vzhledem.
Poprvé jsem je viděl předloni začátkem července. Byli tři; dva dospělí a zřejmě jejich dorůstající potomek. Okamžitě upoutali mou pozornost svým exotickým vzhledem. Ať při svých toulkách na břehu nebo ve vodě, stále se drželi blízko sebe. Jako by se báli, že když se rozdělí, už se v té pro ně cizí krajině nemusejí shledat.
Tehdy jsem ještě nevěděl, odkud jsou. Zeptat jsem se jich nemohl. Bránila tomu nejen jazyková bariéra, ale i jejich plachost. Nijak se ale neskrývali; potkával jsem je téměř při každé návštěvě Máchova kraje až do podzimu.
V zimě mé cesty sem ustaly a ani vloni jsem se tu neobjevoval příliš často. Až letos, s příchodem nového jara jsem se sem občas vracel, ale ty tři jsem hledal marně. Seznámili se s krajinou, odradily je problémy v zimě a zase se vrátili tam, kam patří, napadlo mě. To už jsem věděl, že jejich pravým domovem je Afrika a Střední východ.
Jako by si libovali v symbolech, znovu se mi ukázali 5. července. Z původní trojice zůstali dva. Nevím, kam se poděl ten třetí, pravděpodobně jejich potomek, ale nahradilo jej sedm jejich dětí. Asi se jim tu zalíbilo.
Seznamte se: husice nilské, zapsané na seznamu invazních druhů Evropské unie.
