Hrozí české společnosti vlna násilí?

Bloger Zdenek Horner se v dnes zveřejněném blogu obává růstu násilí v české společnosti a šíří poplašnou zprávu tvrzením, že české společnosti hrozí pogrom, neboť ultrapravicová propaganda se podle jeho názoru neštítí ničeho.

Bloger Zdenek Horner se v dnes zveřejněném blogu obává růstu násilí v české společnosti a šíří poplašnou zprávu tvrzením, že lidem, kteří vyznávají lidská práva, odmítají kolektivní vinu a dodržují základní pravidla slušnosti, hrozí pogrom, neboť ultrapravicová propaganda se podle jeho názoru neštítí ničeho.

Nevím, co přesně rozumí ultrapravicovou propagandou, ale vím, že jeho názor je v rozporu se známými fakty, podle kterých násilná trestná činnost v České republice má v posledních letech jednoznačně klesající tendenci.

Ano, je to tak, navzdory zdání, které se snaží vyvolat bulvární média a zřejmě i pan Horner, násilí v naší společnosti skutečně ubývá. Jedním z důvodů je velmi pravděpodobně i skutečnost, že násilná trestná činnost vyžaduje i vynaložení jistého fyzického úsilí a je riskantní, takže zločin dnes přechází do kyberprostoru, ale nepochybně hraje roli i fakt, že Češi jsou mírumilovní, a lidé, kteří sem v posledních desetiletích přicházeli a stále přicházejí, přicházejí individuálně splnit si svoji touhu po lepším životě a nikoliv jako invazní vojsko.

A žádné násilí podle mého názoru nehrozí, dokud tomu tak bude a každý příchozí bude skutečně individuálně prověřen a zároveň přijme za svou zásadu, že jeho víra je ryze osobní, téměř intimní záležitostí a nikoliv ideologickým a mocenským nástrojem k ovládnutí světa, do kterého právě vstupuje.

Pan Horner a jemu podobní vyčítají občanům České republiky nedostatek soucitu s trpícími, xenofobii, rasismus, a uplatňování principu kolektivní viny, ale posledních dvou se dopouštějí sami, když každému, kdo byť i jen nabádá k opatrnosti při přijímání uprchlíků, přidělí nálepku nácka a xenofoba, aby se sami mohli vymezit a považovat za tu lepší a uvědomělejší část lidstva, která se mezi těmi nácky musí obávat o holý život.

O tom, že jiný než individuální přístup k imigrantům není možný, pokud má naše společnost normálně fungovat, se můžeme přesvědčit na příkladu Německa, jehož kancléřka pozvala imigranty v masovém měřítku a její země se z toho dosud vzpamatovává a lze jí jen přát, aby to zvládla.

Postupný příchod imigrantů tak, aby se stačili sžít s prostředím a přijmout jeho pravidla, mezi které mimo jiné patří i svoboda vyznání a respektování zákonů hostitelské země, a zároveň v následných letech někteří z nich pracovali třeba jako prostředníci při „aklimatizaci“ svých krajanů, je jediný postup, který podle mého názoru skýtá naději, že nevzniknou ghetta těch, kteří přišli jako horda, a proto nebylo možné při nejlepší vůli ani na naší ani na jejich straně dosáhnout jejich začlenění do společnosti.

V opačném případě se imigranti ocitají v začarovaném kruhu - je jich příliš mnoho na to, aby pro ně byl dostatek práce, bydlení, jazykových kurzů i průvodců v začleňování do každodenního života.

Automaticky se proto sdružují pouze mezi sebou a roste jejich frustrace a pocit zbytečnosti. Zároveň nemají potřebu naučit se alespoň základům jazyka země, do které přišli, protože v ghettu se podstatně snáze domluví svým rodným jazykem. Při nejlepší vůli pak mohou jen těžko vstřebávat naši kulturu.

Naše vláda se zavázala k dobrovolnému přijetí čtyř set imigrantů mimo kvóty a je jí vyčítáno, že tento závazek splnila pouze z dvaceti procent. Já to vládě nevyčítám. Tohle nejsou závody, ve kterých bychom měli usilovat o první místo v počtu přijatých imigrantů na milión obyvatel.

Lidé, kteří při posuzování migrace odsuzují pragmatismus a opatrnost, by si měli uvědomit, že více prospějí imigrantům i vlastní zemi, když přijmou zásadu, že přijmout můžeme jen tolik imigrantů, kolik je schopno a ochotno se plně integrovat.