Je jen zdánlivě paradoxní, že Pierre de Coubertin (původním jménem Pierre de Frédy), který tolik udělal pro popularizaci sportu, stojí na začátku konce vrcholového sportu jako formy pohybu tolik nutného pro udržování zdraví.
V dobách, kdy Pierre de Coubertin usiloval o vzkříšení olympijské myšlenky a obnovení olympijských her, se lidé věnující se sportu v mnoha případech maskovali falešnými plnovousy, aby unikli posměškům a případným ústrkům svého okolí. Ještě na mnohé olympijské hry pořádané v první polovině minulého století si mnozí sportovci brali dovolenou nebo neplacené volno a účast si hradili ze svého.
Tehdy ještě termín vrcholový sport neexistoval a přechod od snaživého začátečníka k reprezentantovi své země byl naprosto přirozený a běžný. Stačilo mít talent a v případě jeho slabší úrovně ho doplnit pílí, i když už tehdy se objevovaly sporadické pokusy pomoci si i nedovolenými prostředky.
Ale pak, snad i vlivem studené války, se ze sportu jako zdravého pohybu, který shodou okolností právě v tomto období v souvislostí s postupnou modernizací výroby začal lidem pozvolna ubývat a chybět, stala výkladní skříň úspěšnosti státu.
Podle George Orwella je vrcholový sport metaforou války. Souvisí s nacionalismem, protože vedle dobytí nejvyšších vrcholů usiluje i o symbolické zničení protivníka. Místo aby spojoval a zušlechťoval, rozděluje a rozeštvává.
Na první pohled je to příliš ostré tvrzení, ale ke konfliktům už v minulosti došlo (známá je například Fotbalová válka, někdy též označovaná jako Stohodinová, mezi Salvadorem a Hondurasem v roce 1969, jejíž bezprostřední příčinou byly násilné incidenty mezi obyvateli obou zemí vyvolané vítězstvím Salvadoru nad Hondurasem v kvalifikačním zápase na Mistrovství světa ve fotbale 1970 v Mexiku), ale sport vesměs sloužil spíše jako ventil agrese a válečné konflikty nahrazoval.
V každém případě se však postupně ze sportu jako zábavy vyvinul byznys se vším všudy včetně obrovských peněz, které se v něm začaly točit. A to samozřejmě začalo přitahovat všechny ty, kteří si z těch peněz i slávy chtějí něco přivlastnit. Současně se nenávratně začal vyostřovat rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem, přestože skutečný rozdíl vyjádřený ve sportovních jednotkách - vteřinách, centimetrech, bodech nebo gólech se naopak stále snižuje.
Kde jsou ty doby, kdy Kanada porážela své soupeře v ledním hokeji o desítky branek nebo Emil Zátopek překonal tehdy platný nejlepší olympijský čas v maratónu o více než šest minut, a to poté, kdy už měl v nohou vítězné závody na pět a deset kilometrů. Špička těch nejlepších se vyrovnala a současně rozšířila, o vítězství nebo umístění stále častěji rozhoduje cílová kamera.
Doktor Jan Hnízdil považuje všechny vrcholové sportovce za nemocné lidi. Já je vidím trochu jinak.
Schopnosti lidí dosáhnout výkonu v určité činnosti jsou rozděleny podle Gaussovy křivky; to je ta známá kupka sena, která na levé straně začíná na nule u výkonu, který je nedosažitelný (nebo dosud nebyl zaznamenán), pak se postupně zvedá s více nebo méně oblým vrcholem v okolí průměrné hodnoty, aby zase směrem doprava klesala až blízko k nule u hodnot zcela podprůměrných.
Povšimněme si levé strany této křivky, tedy špičkových výkonů. V lidské populaci se občas vyskytnou jedinci, kteří se velmi výrazně odlišují od průměru. K takovým dnes nepochybně patří americký plavec Michael Phelps nebo jamajský sprintér Usain Bolt.
Můžeme diskutovat o tom, jestli je to příznak nemoci nebo projev rozmanitosti nutné k zachování a vývoji života, ale jedno je jisté - čím větší je tato odchylka, tím je jich méně. Ale sláva spojená dnes s vítězstvím na velké soutěži láká i ty, kteří jsou na oné pomyslné křivce více vpravo, byť třeba hodně před průměrem. Svůj „nedostatek“, tj. menší než požadovanou odchylku žádaným směrem, kompenzují extrémním tréninkovým úsilím, a když nestačí ani to, někteří sahají po zakázaných prostředcích.
Ne všichni ti, kteří jsou podle doktora Hnízdila „nemocní“, však po nich musejí sahat. Naopak, je to proti jejich zájmům. Lidé přece chtějí vidět napínavé drama. Nebylo by pro ně tak zajímavé, kdyby někdo, kdo je výjimečný už od přírody, to doplnil ještě extrémním tréninkem a jako třešničkou na dortu svůj výkon ještě vylepšil použitím zakázaných prostředků a porazil na hlavu své soupeře v nudném závodě, o jehož vítězi není pochyb už předem. A není-li to zajímavé pro diváky, ztrácejí zájem i sponzoři.
Dokonce ani pro samotného závodníka by takto „vyšperkovaný“ výkon nebyl tím pravým vítězstvím. On přece potřebuje svou výkonnost prodávat postupně, tak jako to dokazoval například Sergej Bubka ve skoku o tyči, který světový rekord ve své disciplíně vylepšil celkem o 23 cm, ale činil tak postupně, takže světový rekord překonal celkem třicet pětkrát (17× venku, 18× v hale). Uvědomíme-li si, že za každé překonání světového rekordu jsou zpravidla vypisovány pořadateli mítinků slušné prémie, je tento postup pro sportovce s mimořádnými schopnostmi naprosto přirozený a byl by sám proti sobě, kdyby postupoval jinak.
Ale lidé s tak mimořádnými schopnostmi se rodí jen výjimečně. Rozhodně méně často než ti, kteří by se podobnými výkony chtěli proslavit, ale tyto vlastnosti jim chybí, ale i méně často, než aby to stačilo na požadavky diváků být svědky mimořádných výkonů.
A právě proto se objevují už dlouho pokusy, jak tu výkonnost zvýšit třeba i za cenu použití zakázaných prostředků, a to i s rizikem, že dojde k odhalení takového postupu. A tak jako se vyvíjí všechno, vyvíjí se i tato oblast.
Začalo to používáním látek, které měly otupit bolest nebo strach z ní, aby bylo dosaženo lepšího výkonu při samotném závodě. Ale brzy se ukázalo, že mnohem efektivnější je dávat sportovci určité prostředky i při tréninku nebo po něm, a to nejen proto, aby zvýšil výkon, ale také aby mu narostla svalová hmota, vzrostla koncentrace červených krvinek v krvi nebo se urychlila regenerace a on tak mohl trénovat déle, častěji a intenzivněji než jeho soupeři.
V mnoha sportech takovýto doping zdánlivě nemá pro zvýšení výkonu žádný význam, protože o vítězství rozhoduje často více rychlost reakce, nervosvalová koordinace, zkušenost, taktika a u kolektivních sportů i souhra členů týmu a strategie. Přesto i tam se doping může objevit, protože například umožní sehrát zápas s menší únavou, která snižuje pozornost a znemožňuje dodržet taktické pokyny, nehledě na širší možnosti uplatnění známého německého přísloví cvičení dělá mistra.
Neznalý člověk by řekl, že doping by neměl mít vliv na výkon třeba ve střelbě, ale pokud má střelec pušku nebo pistoli držet několik hodin, začne rozhodovat i síla svalů a vytrvalost, o beta-blokátorech ovlivňujících srdeční rytmus, a tím zprostředkovaně i přesnost střelby, nemluvě.
Je jasné, že tyto dopingové prostředky nejsou dostupné všem a mnohé z nich mají negativní vedlejší účinky. Ale výzkum provedený mezi americkými vysokoškoláky ukázal, že velká většina z nich by doping brala, kdyby měla jistotu, že získá zlatou olympijskou medaili a do deseti let poté zemře. I tak se dá měřit hodnota slávy v očích některých lidí.
Názory na povolení nebo zákaz dopingu se různí. Bývalý reprezentant ve vrhu koulí Remigius Machura doping otevřeně přiznal (byl za něj i potrestán), ale tvrdí, že mu pomohl zachránit zdraví. Olympijský vítěz a dnes lékař Lukáš Pollert by sportovce nechal dopovat, přestože podle jeho názoru si své zdraví dopingem naopak huntují.
Oba bývalí sportovci, i když každý z jiných důvodů, by tedy doping povolili. Tento názor však nesdílí sportovní asociace počínaje Mezinárodním olympijským výborem a národními sportovními svazy jednotlivých zemí konče (u některých svazů některých zemí to však může být jen oficiální stanovisko nedodržované v praxi).
A tak jsme stále svědky hledání cest, jak svůj výkon zvýšit nejen dovoleným způsobem, i úsilí, jak nedovolenou podporu výkonu odhalit. Logicky se tak na seznamu zakázaných látek objevují stále nové preparáty. Jednak jsou stále objevovány a syntetizovány nové látky s povzbuzujícími, podpůrnými nebo regeneračními vlastnostmi, ale také u již známých látek se občas objeví nějaká dosud netušená vlastnost.
Je tedy logické, že dokud bude doping ve sportu zakázaný, bude se seznam zakázaných prostředků rozšiřovat a sportovci budou muset velmi pečlivě pročítat složení všeho, co chtějí sníst, vypít nebo vdechnout. Přesto si ale nemyslím, že je namístě podezírat z užívání dopingu všechny vrcholové sportovce minulosti nebo současnosti, a to ani ty, kteří vytvořili rekordy platné dodnes.
