Dlužíš, dlužím, dlužíme

Bývaly doby, kdy být dlužníkem nebylo nic, čím by se člověk chlubil. Ani dnes není dluh nic příjemného, protože přinejmenším zbavuje dlužníka svobody. Ale snažíme se opravdu dluhům vyhýbat?

Parlament České republiky projednává vládní návrh zákona o spotřebitelském úvěru. Vedle splnění závazků plynoucích z evropské legislativy je jeho cílem zvýšení důvěryhodnosti poskytování úvěrových služeb a omezení nekalých praktik u nebankovních subjektů sjednávajících úvěry pro spotřebitele.

To podstatné, tedy snížení poptávky po úvěrech a postupné snižování zadluženosti domácností, ale zákon neřeší. A jak by také mohl, když samotný stát je pro dlužníky tím nejhorším příkladem.

Zadluženost domácností dosáhla v roce 2014 hodnoty 1 314,97 miliard Kč a od roku 2007, kdy činila 875,33 miliard Kč, se tak zvýšila 1,5krát. Zadluženost státu se za stejné období zvýšila z 892,30 miliard Kč v roce 2007 na hodnotu 1663,70 miliard Kč v roce 2014 a zvýšila se tak 1,86krát. V průměru tedy v roce 2014 na každého občana České republiky připadalo 125 tisíc Kč osobního dluhu a 158 tisíc Kč dluhu státního.

Když nás svého času přesvědčoval Jiří Paroubek, že dluh státu není totéž, co rodinný dluh, odmítal jsem to chápat. Dluh je přece dluh a musí se dříve nebo později splatit. Posléze jsem pochopil, že Jiří Paroubek a další, kteří uvažují podobně, mají vlastně pravdu. Ale ta pravda je poněkud cynická.

Stát jednoduše počítá s tím, že inflace a růst HDP hodnotu dluhu postupně sníží natolik, že i když nominální hodnota dluhu roste, jeho reálná hodnota se stává zanedbatelnou. Cynismus této pravdy pak spočívá v tom, že stejným způsobem se chovají naše úspory, jejichž reálná hodnota taky klesá, a to bez ohledu na způsob, jakým své úspory „schraňujeme“. Ani investice do tak „jistých“ komodit, jako jsou zlato, diamanty nebo nemovitosti, nezaručuje, že se jejich hodnota v čase alespoň udrží. Nikdo nemá jistotu, že nakoupí za reálnou cenu a v době potřeby prodá podobně a vyhne se přitom „bublinám“, kterým ceny všech statků podléhají podle toho, jaké finanční prostředky zrovna emisní banky vrhají na trh.

Stát nám tedy na jednu stranu říká: „Občane, šetři si na stáří“, ale týmiž ústy hlásá: „Občane, nešetři! Utrácej, protože tak přispěješ k růstu HDP. A růst HDP já potřebuji, abych opticky snížil hodnotu svého zadlužení (čti: tvých úspor).“ A svým chováním dává jasně najevo, že za „chytřejší“ považuje druhý přístup. Ostatně, růst HDP se zdá být zlatým teletem, kterému je třeba obětovat vše.

Dluhy nejde odsuzovat šmahem, jsou situace, kdy je úvěr pochopitelný (zajištění přiměřeného bydlení, rozjezd podnikání, u státu pak investice do budoucnosti nebo řešení následků přírodní nebo humanitární katastrofy, válka). V dobách, kdy se státu a ekonomice daří, by se pak měl podíl dluhu na HDP postupně snižovat. Podíváme-li se však na vývoj v České republice, je zřejmý stálý růst podílu zadluženosti na HDP. Zatímco v roce 1993 činil podíl státního dluhu na HDP 15,57 % a v roce 1997 dokonce klesl na 9,56 %, v  roce 2007 již činil 25,24 % a v roce 2014 dosáhl hodnoty 39 %, přičemž poslední dva roky mírně klesá, a to nejen proto, že ekonomice se daří, ale z velké části i proto, že stát rozpustil část rezerv.

Z toho je celkem zřejmé, že stát s nijak zásadním snižováním podílu státního dluhu na HDP nepočítá, naopak si bere příklad z řady vyspělých zemí, jejichž podíl zadlužení na HDP je podstatně vyšší než zadlužení České republiky (například Japonsko 218,9 %, Itálie 132 %, Portugalsko 130 %, Irsko 109 %, Belgie 106 %, USA 73,6 %, Německo 56 %). Skoro to působí dojmem, že vyspělé země dnes dosahují růstu svého HDP pouze za cenu zadlužování, a to ať už státu nebo jeho občanů.