Aristoteles tvrdil, že mozek pouze ochlazuje krev, ale nijak nepřispívá k myšlenkovému procesu. Dnes už víme, že je to pravda jen u některých jedinců.
V sobotu 13. června uveřejnili dva rektoři českých vysokých škol, Jan Čadil (rektor Unicorn College, s. r. o.) a Pavel Mertlík (rektor Škoda Auto Vysoká škola, o. p. s.) článek „Víc lidí s titulem jej nemusí devalvovat“. Dali si tu práci a na základě statistických údajů z pětatřiceti zemí dospěli k závěru, že v počtu vysokých škol v poměru k počtu obyvatel se Česká republika nijak neodlišuje od vyspělých a okolních zemí, naopak je v tomto ukazateli lehce podprůměrná, takže jakékoliv úvahy o jejich rušení jsou nemístné.
Nechci Vás zahlcovat příliš čísly, ale pár jich snad neuškodí. Konkrétně v Německu, které má 81 milionů obyvatel, je 392 vysokých škol (z toho 158 soukromých) a na jednu vysokou školu tak připadá přibližně 207 tisíc obyvatel. V Rakousku je vysokých škol 72, to je stejně jak u nás, ale protože Rakušanů je jen osm a půl milionů, připadá tam na jednu vysokou školu 119 tisíc obyvatel, zatímco u nás je to 147 tisíc obyvatel. Jak je vidět, podle počtu škol jsme tedy přibližně uprostřed mezi našimi vyspělými sousedy. Pro srovnání – „nejlépe“ ze srovnávaných zemí je na tom Lotyšsko, které má při počtu lehounce nad dva miliony obyvatel 60 vysokých škol, takže jedna připadá na 33 783 obyvatel.
Autoři naštěstí zcela správně přišli alespoň na to, že údajná devalvace vysokoškolských titulů není způsobena počtem vysokých škol, ale počtem vysokoškolských studentů a zejména absolventů. A vědí, že Česká republika v minulých dekádách výrazně zaostávala za vyspělými zeměmi v podílu vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci, a proto považují za logický úkol vlád tento poměr zvýšit. A České republice se to daří. Zatímco v roce 2000 bylo v české populaci 11 % vysokoškolsky vzdělaných, v roce 2012 to bylo již 19 %, přičemž v mladé populaci dosáhl tento podíl 28 %. Průměr OECD je však 32 % a dosažení nejméně tohoto podílu co nejrychleji je zřejmě cílem našich rektorů.
A tento ambiciózní cíl zřejmě autorům poněkud zatemnil mozek. Statistiky sice nelžou, ale můžou být zrádné v tom, jak se dají vykládat. Především je však nutno je pochopit a nikoliv jen mechanicky srovnávat počty vysokých škol a procenta vysokoškoláků v populaci. Je třeba vidět dynamiku vývoje, což našim rektorům buď uniká, nebo se tu záměrně dopouštějí demagogické manipulace. Ty školy v Německu nebo Rakousku jistě nevyrostly jako houby po dešti během několika málo let jako u nás a lidé, kteří na nich učí, sami prošli náročným vzděláním odpovídajícím jejich postavení.
Zvýšit počet vysokých škol a podíl vysokoškoláků v populaci není stejné, jako všimnout si, že na trhu je nedostatek koblih, najmout tedy houf žen z domácnosti a začít je péci ve velkém (ty koblihy, ne ženy). Nemám nic proti ženám v domácnosti ani proti koblihám, pokud nejsou kontaminovány lacinými předvolebními sliby, ale zvýšení vzdělanosti není otázkou týdnů ani měsíců, ba ani jednoho volebního období. Tady nefungují hesla typu „dohnat a předehnat“ nebo „včera rekord, zítra norma“.
Ke vzdělané společnosti nedojdeme tím, že plocha rozdávaných vysokoškolských diplomů bude srovnatelná s plochou vyrobených tapet. Pokud nechceme, aby vysokoškolské tituly byly devalvovány, musí se jednat o dlouhodobou práci na více frontách. A jako krok správným směrem nevnímám ani snahu nové ministryně školství zkoušet to zase s víceúrovňovými maturitami. Možná je to v souladu s vládním programem a úkoly, ale cesta ke vzdělanější společnosti tudy nevede.
Trvám na tom, že určitá část dnešních studentů je lepší, než jsme byli my. Ale v situaci, kdy se na vysoké školy hlásí tři čtvrtiny populačních ročníků a vlivem dotací přidělovaných školám na hlavu se přinejmenším značná část z nich za bezmocného skřípění zubů náročnějších učitelů prodere až k titulům, musí to kvalitu a vypovídací hodnotu těchto titulů nutně devalvovat. Někteří jejich držitelé by měli dříve problémy s odřenýma ušima projít maturitou. Ostatně, aféry s podezřele rychlým průběhem studia některých studentů na některých školách docela jasně ukazují, že dohánět a předhánět se dá všelijak.
Ne vždy rozumím rozhodnutím našeho presidenta a zdaleka ne vždy s nimi souhlasím. Ale pokud někteří rektoři předkládají ke schválení a podpisu kandidáty profesury se stejnou péčí, jakou dva z nich věnovali svému textu, ani se nedivím, že se ošívá a hledá záminky, jak tuto explozi alespoň zmírnit.
Za mých studií se o jednom z profesorů tradovalo, že nechat projít jednoho studenta z rozvojové země je politický úkol. Zkoušku mu tedy nakonec dal „za lidovku“, ale udělal k ní hvězdičku a jako vysvětlení dopsal na dole na stránce indexu „platí jen pro Indočínu“. Jen velmi nerad bych se dožil stavu, kdy tituly z českých vysokých škol budou uznávány jen v České republice.
