Ještě stále žijí mezi námi. Ubývá jich, ale ještě stále tu jsou. Poslední hrdinové a hrdinky druhé světové války. A člověka někdy nemile překvapí zjištění, že někteří z nich za své činy dodnes nebyli Českou republikou oceněni.
Já vím, oni to nedělali proto, aby jim někdo připjal na hruď vyznamenání. Dělali to, co považovali za potřebné, a když ta potřeba pominula, vrátili se domů a byli rádi, že je to za nimi.
Ale kdo z nás o nich vůbec ví? Každý rok, když se udělují státní vyznamenání, ozvou se hlasy proti některým z vyznamenaných. A dokonce už, zcela výjimečně, vznikl poprask i kvůli jednomu nevyznamenanému. Asi měl lepší promo.
Velkou nevoli vzbudilo, když poslanec KSČM a bývalý člen pohotovostního pluku SNB, který zasahoval v roce 1989 při Palachově týdnu, dostal od Českého svazu bojovníků za svobodu pamětní medaili Za vlast a svobodu. Rozladění bylo tak velké, že i dosluhující předseda senátu Milan Štěch odmítl již dříve přislíbenou záštitu a poskytnutí prostor Senátu při letošním předávání ocenění.
V mediálním šumu však téměř zanikla informace, že na půdě Senátu měla z rukou jeho předsedy převzít medaili čtyřiadevadesátiletá veteránka z východní fronty Jarmila Halbrštátová-Kaplanová. Měla, ale nepřevzala. Když se kácí les, létají třísky. Předávání cen bylo bez náhrady zrušeno, a to přesto, že již byla do Senátu pozvána.
Plně chápu, že předseda Senátu odmítl dále spolupracovat se zprofanovaným vedením Českého svazu bojovníků za svobodu. Ale to se opravdu nenašel způsob, jak tuto situaci vyřešit důstojně?
Jarmila Halbrštátová se narodila jako Kaplanová v roce 1924 na Ústeckoorlicku ve východních Čechách. V obci byl vysoký podíl Němců, proto absolvovala německou školu. Ve třicátých letech její rodiče odjeli za prací do Sovětského svazu a Jarmilu vychovávala babička. Za rodiči odjela až ve dvanácti letech, ale po začátku druhé světové války v září 1939 byla označena sovětskými úřady za příslušnici nepřátelského státu, zatčena a dlouho držena v internaci.
Situace se začala měnit po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Podle úmluv mezi Sověty a prozatímní československou vládou v exilu se v městečku Buzuluk pod Uralem z důstojníků a poddůstojníků ze sovětských internačních táborů začala formovat československá jednotka. Na základě rozhlasové výzvy doplnily jednotku stovky dobrovolníků z celého SSSR, přičemž mezi nimi byli nejen muži, ale celé rodiny včetně žen a dětí.
Podle platného československého práva však nemohly být ženy do armády přijímány. V době první republiky sloužili v armádě pouze muži, a to i ve zdravotnických funkcích. Vojáků byl nedostatek, a proto velitelství jednotky vydalo dokument, jímž se ženám služba povolovala. Šlo přitom o svévolné rozhodnutí velitele jednotky podplukovníka Ludvíka Svobody, teprve později odsouhlasené exilovým ministerstvem obrany v Londýně.
Mezi necelou tisícovkou Čechoslováků v první jednotce v Sovětském svazu bylo 38 žen, které koncem ledna 1943 nastoupily spolu s vojáky do vojenského transportu a odjely na frontu. Při přesunu dokázaly ujít pěšky 350 kilometrů, než se dostaly do Charkova. Už během pochodu se staraly o vojáky a ošetřovaly jim omrzliny a pohmožděniny.
Jarmila Halbrštátová pak absolvovala armádní spojařský kurz a do dalších bojů zasáhla jako radiotelegrafistka. V operaci u Kyjeva v listopadu 1943 jako příslušnice 2. baterie I. dělostřeleckého oddílu prokázala statečnost, když „při přerušení telefonních linek v době dělostřelecké přípravy na opevněné postavení nepřítele nepřetržitě zajišťovala spojení mezi velitelstvím a baterií,“ jak bylo uvedeno v tehdejším návrhu na udělení medaile. V řadách dělostřelectva se zúčastnila i dalších bojů včetně bitvy o Dukelský průsmyk na podzim roku 1944.
Za projevené hrdinství byl Jarmile Halbrštátové-Kaplanové udělen Československý válečný kříž 1939 a medaile Za chrabrost před nepřítelem. Po roce 1945 absolvovala jako jedna ze čtyř žen armádní letecký kurz. Na jaře příštího roku oslaví 95. narozeniny. Dočká se ocenění své statečnosti od České republiky?
