Že to není férové jednání? To nikoho nezajímá; tady nerozhodují etická pravidla, ale zákon silnějšího. A tím nejslabším článkem jsou vždy ti nejmladší (nebo nejstarší).
Občas někde probleskne názor, že kdyby se na Zemi neobjevil člověk, příroda by byla v idylické rovnováze. Jen člověk přece ve své nenasytnosti drancuje přírodní zdroje a zamořuje vzduch, vodu i zemský povrch všemožnými odpady a zabíjí dokonce i příslušníky vlastního druhu. Dopad jeho činnosti už dosáhl takových rozměrů, že se mluví o novém geologickém období - antropocénu. Vyskytují se názory, že nebýt člověka, byl by na Zemi trvale udržitelný ráj.
Nic není vzdálenějšího pravdě, než tato představa.
Ekologickou rovnováhu ve skutečnosti narušuje nejen člověk, ale každý žijící, ba dokonce i mrtvý organismus. Její udržování je dynamický proces a není to žádná idyla. Ať už bez člověka nebo s ním, je to nikdy nekončící nekompromisní boj na život a na smrt.
Vždyť dospělosti se dožije například méně než jedno z dvaceti gepardích mláďat, každá padesátá mořská želva a jen každá dvoustá vosa. A příčinou smrti těch ostatních v naprosté většině případů není člověk.
Příroda je zdrojem oku i duši lahodící krásy, ale měřeno lidským pohledem dokáže být krutá. Gepard dokáže při lovu vyvinout rychlost vyšší než sto kilometrů v hodině, ale pokud kořist nedostihne do dvou minut, lov ukončí, protože obrovský výdej energie by způsobil přehřátí neslučitelné s životem. A protože jeho zásoby energie jsou omezené, což je nutnou daní za schopnost běhat tak rychle, musí být úspěšný alespoň v padesáti procentech pokusů. Na třetí pokus už totiž nemá dostatek energie.
Ale ani v případě úspěšného lovu nemá vyhráno. Je sice nejrychlejší, ale zdaleka ne nejsilnější. A tak se často stane, že jej o právě ulovenou kořist připraví lvi nebo hyeny. Je pro ně přece jednodušší nasytit se z kořistí již ulovené, než se namáhat lovem.
Že to není férové jednání? To nikoho nezajímá; tady nerozhodují etická pravidla, ale zákon silnějšího. A tím nejslabším článkem jsou vždy ti nejmladší (nebo nejstarší). Ti jako první doplácejí na nedostatek potravy.
A boje o život se vyskytují i mezi zvířaty stejného druhu, když jde o lovecké teritorium nebo o vedení smečky. Pokud v boji zvítězí nový samec, neváhá zabít všechna mláďata do dvou let, pokud není jejich otcem. A stejně si počínají i gorily.
Všichni známe záběry na tučňáky císařské odolávající vichru a mrazu na ledových pláních Antarktidy. V tomto nehostinném prostředí se rodí a prožívají první měsíce svého života jejich mláďata. Není divu, že pouze 19 % z nich přežije svůj první rok života. Je tedy chování tučňáků nezodpovědným hazardem?
Odpověď je zřejmá. Ve srovnání s gepardími mláďaty se jednoho roku dožije téměř čtyřikrát více tučňáků. Nehostinné prostředí jediného kontinentu, na kterém se trvale neusadil ani tvor tak dokonale přizpůsobivý, jako je člověk, je dokonale chrání před predátory, kteří by na jejich mláďatech napáchali mnohem větší škody.
Je známo, že množství predátorů je vždy v rovnováze s početností jejich potenciální kořisti. Ale tento poměr nevzniká samovolně a bezbolestně. Jak vyplývá z historických záznamů, množství vykoupených kožešin má pilovitý charakter. Po roce vysokých počtů následuje prudký pokles a pak zase pozvolný nárůst do nového zlomu. Je zajímavé, že čím větší je zvíře, tím větší je i „zub pily“, tj. rozpětí mezi jednotlivými maximy křivky.
Ostatně, tento „pilovitý“ průběh známe i z lidských dějin. I lidi v průběhu dějin kosily nejen války, ale i hladomory nebo rozsáhlé epidemie, které významným způsobem promlouvaly do početního stavu lidstva. A nepodléhali jim jenom ti nejchudší. Z šestnácti dětí císařovny Marie Terezie se jich šest nedožilo osmnáctin.
Teprve potlačení nemocí způsobené rozvojem vědy znamenalo podstatné snížení dětské úmrtnosti, ale i likvidaci rozsáhlých epidemií a přineslo rychlý růst počtu lidí na Zemi. To, že i lidský život stále probíhá ve vlnách, můžeme dnes pozorovat na křivce ekonomického cyklu, kde se ekonomika odráží ode dna deprese při konjunktuře, aby po dosažení vrcholu znovu klesala při recesi k novému dnu.
Žijeme-li tedy v nejlepší době na jednom z nejlepších míst k životu, není to dáno našimi materiálními statky a mírou uspokojování našich potřeb, ale je to proto, že pravděpodobnost dožití dospělosti u našich dětí neměříme ve zlomcích, ale v desítkách procent nepříliš vzdálených stovce.
Je to i v tom, že své spory řešíme s použitím práva, a to nikoliv práva silnějšího. Své slabší spoluobčany nenecháváme napospas tvrdé realitě, ale snažíme se ji zmírnit pomocí.
Z přírody jsme vzešli, a proto v nás zákonitě musí být ty geny, které vedou vše živé k nesmlouvavému boji o své místo na slunci. Ale té přírodě, jejíž jsme stále nedílnou součástí, se snažíme pomoci nebo alespoň neškodit víc, než je nezbytné, i když někdy možná poněkud chaoticky v důsledku nedostatečné znalosti souvislostí, setrvačnosti nebo pohodlnosti.
