Černobílý svět

Pišme o všem, co nás napadne, a klidně politicky nekorektně. Diskutujme ostře, máme-li argumenty. Ale nezatajujme fakta, pokud je známe.

Nedávno někomu upadl kopeček jahodové zmrzliny a na chodníku po něm zůstala růžová louže. V horku do druhého dne vyschla, ale z růžové barvy se stala karmínově červená. Uvědomil jsem si při tom dvě věci: Ta zmrzlina neměla s jahodami moc společného. Ale kdyby výrobce použil růžové barvivo, potřeboval by ho mnohem více. Takže umělá barviva se používají, ale v omezené míře. Špatná i dobrá zpráva v jedné.

A podobně dost často vypadá náš svět. Proto mi vadí, když někteří blogeři popisují události způsobem, který skutečný průběh událostí zkresluje a přisuzuje jim jinou hodnotu, než jakou skutečně mají. Občas se tu zaměňuje čin vyšinutého jedince za oficiální politiku instituce, kterou zastupuje, přesněji řečeno, jejíž pověst pošpinil zneužitím pravomocí, které mu byly dány.

Zrovna včera se tu objevil článek se sugestivní otázkou: Nikdo se neozve a neodsoudí vraždění ukrajinských vojáků? Už samotná otázka je položena špatně, protože dva ukrajinští vojáci nebyli vražděni, ale vraždili. Ale hlavně, my přece víme, že tito vojáci stanou před ukrajinským soudem a bude-li prokázána jejich vina, budou odsouzeni a jejich čin odsoudí i každý slušný člověk. A už vůbec nepodezírám autora té návodné otázky, že by to dobře nevěděl také. Ví to, protože svou informaci nezískal s nasazením života někde na východě Ukrajiny, ale pěkně v teple četbou denního tisku. Jen nám nějak zapomněl tu informaci předat celou.

Ono by se mu to totiž moc nehodilo k obrazu rozhněvaného mladého muže, posledního spravedlivého, který neohroženě tepá nešvary mocných, přestože ve skutečnosti popisuje selhání jedinců, kteří se na rozkazy mocných vykašlali, a nemine je spravedlivý trest.

V zájmu objektivity budiž řečeno, že v tom není sám. Podobných šiřitelů demagogických polopravd se tu najde více a houfy jejich souputníků jim samozřejmě tleskají a nešetří karmami. A neberu jejich námitky, že oni přece nikde výslovně neuvedli, že viníkem těchto excesů policistů nebo vojáků nebyl stát, který je zaměstnává. Oni totiž moc dobře vědí, že jejich zaměstnavatel je nechválí, ale trestně stíhá. Jen o tom „taktně“ a poťouchle mlčí.

Člověk by očekával, že v době, kdy je přístup k informacím snadný a stačí jen dát si tu práci, musí se obzor poznání světa rozšiřovat a nebude tak snadné opíjet někoho rohlíkem. Ve skutečnosti vidíme zakopávání se na nesmiřitelných pozicích a odmítání jakéhokoliv názoru, který není v souladu s jejich černobílým viděním světa.

Vím, že na svůj blog si může každý psát, co uzná za vhodné, a nemohu a ani nechci být soudcem nebo cenzorem. Co však můžu, je vyslovit své znechucení nad tímto způsobem získávání popularity. Chtěl jsem původně napsat, že to je ukázka bulváru, ale napadlo mě přesnější přirovnání. V dobách mého mládí se podobné texty daly najít v Rudém právu v rubrice „Ze světa násilí a bezpráví“. „Objektivitu“ těchto textů pamětníkům jistě nemusím připomínat.

Svoboda slova je nesmírně užitečná mimo jiné i proto, že nakonec si svou pověst buduje každý sám.