Bolestné zrání Bořivoje Zajíčka

Je nedělní odpoledne, první v měsíci, a to je doba kterou Bořivoj tráví u své matky.

Upíjejí chladnoucí kávu a on jako obvykle čelí její zvědavosti.

„A co ta nová kolegyně?“ přechází matka na téma, které nikdy nemůže vynechat už od doby, kdy Bořivoj dostudoval.

„Je vidět, že jí chybí praxe, ale je šikovná a snaživá,“ odpoví, i když ví, že to je to poslední co matku zajímá. Kdyby se po tátově smrti znovu vdala, mohla už mít nejen dospělé děti, ale klidně i pár vnoučat a já jsem mohl mít klid, prolétne mu hlavou, ale nahlas to nikdy nevysloví.

Pamatuje si, že nějaké pokusy tady byly, ale řadu z nich skrečoval on svým přístupem k potenciálním otčímům. Kdyby tenkrát věděl, jaké to bude mít následky, přemohl by se a dnes by měl to nejhorší dávno za sebou, zatímco teď je to spíš naopak. Ale to jsou zkušenosti, se kterými se nikdo nenarodí a jejichž cenu pozná, když je pozdě.

„Mohl bys ji přece někam pozvat, říkal jsi přece, že tu nikoho nezná. Třeba by jí to potěšilo.“

„Mami, ona je o dvanáct let mladší...“

Matka ho nenechá domluvit: „Ale ty sportuješ a vypadáš pořád dobře. Podívej se na Patrika, jak přibral od té doby, co je soudcem. Mohl bys ji pozvat na volejbal nebo si s ní jít zaběhat. Při tom se prolomí ledy.“

Bořivoj začal běhat před třicítkou, když zjistil, že mu začíná růst břicho. Časem zkusil závody a jejich atmosféra ho natolik uchvátila, že už asi pět let odběhne aspoň třicet závodů ročně. Jenže žádný velký pokrok se neprojevuje. Při závodech s ním dokážou držet krok i ženy po padesátce a minule jej porazila i vítězka kategorie nad šedesát. Pokud Martinu běhání baví, nestačil by jí v tempu. A pokud ne, co by ji přesvědčilo, že by to měla zkusit?

A s volejbalem to není o mnoho lepší. Kdyby ji přivedl do party, ledy by se možná prolomily, ale jinak, než si to představuje matka.

Bořivoj je v kontaktu s ženami plachý, a to ze dvou důvodů.

Tím prvním je jeho jméno, přesněji řečeno ta kombinace bojovného Bořivoje ze zdrobnělým Zajíčkem. Kdyby se jmenoval Tomáš, Karel nebo Petr, Zajíčka by každý přešel bez povšimnutí. Ale kombinace s Bořivojem je v jeho očích směšná. Už od školy vyvolával smích spolužáků. Jenom Patrik Kadrnožka se mu nesmál a to z nich udělalo kamarády.

Když se ptal mámy, proč zvolili tuhle kombinaci, vždy tvrdila, že to bylo tátovo přání. Ale táta mu to nepotvrdí. Zabil se na motorce, když byly Bořivojovi tři roky.

A je tu ještě druhý problém. Drobná vada v řeči. Má-li promluvit, zpočátku jako by nemohl popadnout dech, což vzápětí dožene tím, že ze sebe vychrlí větu s kadencí kulometu. Dechovými cvičeními se tohoto neduhu postupně zbavil, ale když je ve stresu, někdy se to vrací. A seznamování se ženami pro Bořivoje stresem zpravidla bývá.

„Co nic neříkáš? Urazil ses, že jsem ti skočila do řeči?“

„Ale ne, jen i myslím, že Martina pro mě není. Nebo spíš já pro ni.“

„Podívej, táta byl o devět let starší než já a byli jsme spolu šťastní.“

„No jo, ale ty ses vdávala v osmnácti.“

„Tenkrát to bylo normální. Některé kamarádky se vdaly ještě dřív.“

„A když byl chlap ještě po Kristových letech svobodný, platil kozlovskou daň ze mzdy,“ vpadne jí tentokrát do řeči Bořivoj, čímž téma považuje za vyčerpané.

Rozhodně nechce s matkou mluvit o tom, co jej čeká v úterý.

Před pár týdny šel vnitroblokem podél školy. Chodník tam po mírném stoupání navazuje na jiný a tvoří tak téčko, nebo spíše mělké ypsilon. Když byl pár desítek metrů před spojnicí, všiml si, že jí prošla žena. Asi po pěti metrech se zastavila a na zem položila velkou černou tašku. Měla tmavé vlasy na ramena, džíny a mohla být o deset let mladší než Bořivoj.

„Dobrý den, můžu vám nabídnout pomoc,“ oslovil ji v domnění, že aspoň ten kus cesty, který zjevně mají společný, jí s taškou pomůže.

„Dobrý. Jdu tady správně na metro?“

„V podstatě ano,“ začal metodou Rádia Jerevan: „ale tam, odkud přicházím, je to asi třikrát blíž.

„A jak se tam dostanu?“

Bořivoj si uvědomil, že stanice metra je tam dobře ukrytá, takže se dá snadno přehlédnout a nechtěl zdržovat ji ani sebe dlouhým popisem cesty.

„Doprovodím vás tam,“ řekl a chopil se její tašky. Byla opravdu těžká.

Cestou mluvila hlavně ona. Byla tu na návštěvě u tety a teď musí stihnout vlak do Pardubic. A jestli už to není daleko, tak ona už to tímhle směrem dojde. Ale Bořivoj jí předal tašku až těsně před vchodem do metra. Objevil se před nimi na poslední chvíli.

„Děkuju, tak já to oplatím někomu jinému,“ řekla, když si brala tašku.

„Tak je to správné, tak to má být,“ pochválil ji, protože je přesvědčen, že pomáhat se má tomu, kdo to potřebuje, a ne tam, kde z toho kouká nějaká výhoda.

Dva dny nato brouzdal po Facebooku a v nabídce „Koho možná znáte“ narazil na její tvář. Velký bratr nás sleduje i tam, kde bych to nečekal, zděsil se, ale pak jej napadlo, že to ona mohla včera náhodně narazit na jeho profil. Asi si jej prohlédla a tajemné mechanismy Facebooku se postaraly o ostatní. Zvědavě klikl na její fotku.

Na profilu si říká Beata Beata, je z Pardubic a nezadaná. V letech jí trochu ubral, je jen o šest let mladší než on. V první chvíli jej napadlo, že ji požádá o přátelství, ale nakonec usoudil, že kdyby o to stála, mohla to udělat sama.

Ale ona to druhý den udělala. A když její nabídku přátelství přijal, napsala mu do messengeru:

„Jeste jednou dekuju. Kdybys mi nepomohl, ten vlak bych nestihla.“

„Ono jich tam víc nejede? Myslel jsem, že po té trati jezdí vlaky v jednom kuse.“

„Jenze já jsem byla domluvena s kamaradkou. Ale ty jsi mi lhal.“

„Lhal? Vždyť jsem skoro nemluvil!!“

„Rekl jsi, ze tvou cestou je to trikrat bliz. Divala jsem se do mapy a ta druha stanice je dal skoro ctyrikrat. Nez bych tam dosla, mela bych ruce jak orangutan.

No dobrá, nechtěl jsem před tebou zveličovat tu mou pomoc. Už jsi ji někomu oplatila?“

„Zatim jsem si koupila Novy prostor.“

„Jak, zatím. Za mě máš splněno. Líbí se mi, když někdo umí držet slovo.“

„To si tak malo cenis svého casu?“

„Celé mi to i návratem zpátky trvalo necelých jedenáct minut. A já ten čas nepovažuju za ztracený.“

„Ale mi by to tam s tou taskou trvalo mozna pul hodiny.“

„Tak jsem Ti dal míň, než jsi dostala. To je relativita času.“

„Konecne mi nekdo vysvetlil, co to je relativita, tak, abych tomu rozumela.“

„Tohle je speciální relativita. Ta obecná je trochu složitější.“

Od toho dne uplynuly asi dva měsíce, během nichž si někdy komentovali příspěvky na svých profilech, ale častěji si psali přes messenger.

„Proč nepoužíváš nabodeníčka?“ zeptal se jí jednou.

„Co to je?“

„To jsou ty malé značky nad některými písmenky.“

„Tim se nezdrzuju. Textu je rozumet i bez nich. A ty mas taky na profilu Borek Zet a jsi Bořek,“ použila poprvé a zatím naposled háček.

A v pátek mu napsala: „V utery jedu za tetou. Jestli se ti to hodi, mohli bychom se videt.“

V úterý sice chodí od šesti do osmi na volejbal, ale pro jednou si ho odpustí.

„Zase ve stejném místě a čase?“

„To mi vyhovuje. A s temi vlaky mas pravdu. Je jen na tobe, kolik mi jich tentokrat ujede.“

Na to setkání se těší, ale matce o tom neřekne ani slovo. Kdoví, co by si od toho slibovala.

Je úterý před půl devátou a Bořivoj spěchá do práce. Dolaďuje detaily odpolední schůzky, aby Beatu přesvědčil, že odjet do Pardubic by dnes třeba ani nemusela. Ale ani v tom zamyšlení nepřehlédne drobnou blondýnku vlekoucí plné nákupní tašky. Trochu zrychlí a když k ní dojde, všimne si navíc, že je v pokročilém stupni těhotenství.

Nedá mu to a nabídne jí, že ji s těmi taškami pomůže. Určitě je nenese daleko, takže předpokládá, že jej to moc nezdrží. Ukazuje se, že jeho odhad byl správný.

„Mám to jen kousek, za tím rohem už ten dům uvidíme“ naoko se brání, ale tašky mu ochotně předává. K rohu je to možná šedesát metrů.

„Měli v akci mlíko, a tak jsem to asi trochu přehnala,“ dodává omluvně, jako by se styděla, že lépe neodhadla své síly. Jsou pár metrů za rohem, asi ve třetině cesty k domu, kam směřují jejich koky, když Bořivoj ucítí poklepání na rameno.

Obrátí se, ale to už Beáta obešla dvojici z druhé strany a její oči jako by křičely:

„To se nestydíš podvádět těhotnou manželku?“

Ale z jejích úst slyší: „To je ale náhodička. To jsem nevěděla, že čekáš rodinu. Tak gratuluju. A když už jsme se tak sešli, nepředstavíš mi tu milou dámu?“

Bořivoj se zhluboka nadechne a dává si záležet na tom, aby jeho hlas zněl klidně:

„Já bych rád, ale tu milou dámu dnes vidím poprvé v životě a na představování nebyl čas.“

Milé dámě je situace zjevně nepříjemná.

„Tak já bych si ty tašky vzala. Mám už to jenom kousek.“

„Ne, ne, já vám je donesu až na místo,“ obrátí se k ní Bořivoj a pak pokračuje směrem k Beátě:

„To odpoledne dnes padá. Něco mi do toho na poslední chvíli vlezlo.“

Obejde Beátu a bez ohlédnutí pokračuje v chůzi. Tašky podá mladé dámě až u vchodových dveří, počká až si odemkne a při loučení s ní se letmo podívá zpátky.

Beáta tam ještě stojí, dívá se na ně a zjevně přemýšlí, kde udělala chybu.