A zase ta prsa

Hned úvodem se musím přiznat ke dvěma věcem. Jednak jsem nikdy nekojil a nepředpokládám, že bych s tím ještě mohl začít. Kojen jsem sice prokazatelně byl, ale, a to je ta druhá věc, při nejlepší vůli si na to nepamatuji. Dodnes si ale vzpomínám na jednu příhodu z dětství.

Bylo mi asi čtrnáct let. Koukali jsme na dramatický závěr veledůležitého zápasu místního fotbalového klubu a už hodnou chvíli narušovalo naše fandění malé dítě v kočárku svým pláčem.

„No jo, už má hlad,“ odpověděla jeho maminka na něčí dotaz.

„Tak proč ho nenakojí?“ pološeptem jsem se obrátil na své kamarády. Jenže špatné načasování a záludnosti začínající mutace způsobily své. Moje otázka zazněla do úplného ticha a já jsem nabyl dojmu, že ji musel zaslechnout celý venkovský stadiónek. V první chvíli se ticho dalo krájet. Pak se někdo rozchechtal a mladá maminka s kočárkem odjela; asi se někde v ústraní zařídila podle mé „rady“.

Od těch dob uplynulo pět desetiletí a doba se posunula jinam. Denně procházím kolem místa, kde mohu dvakrát až třikrát týdně vidět kojící ženu. To místo je v přízemí obchodního centra a zřejmě o něm vědí a mají je vyzkoušené maminky z širokého okolí. Samozřejmě je vídávám i jinde, ale tady je to sázka na jistotu.

Klid tu sice zrovna není, kolem procházejí nejen návštěvníci centra, ale i hodně lidí ze dvou přilehlých sídlišť jdoucích na metro nebo z něj. Přesto jsem tu nikdy nezaznamenal sebemenší problém. Člověk automaticky předpokládá, že pokud matka své dítě kojí právě tady, nejedná se o militantní propagátorku kojení na veřejnosti, ale nejspíš k tomu byla donucena okolnostmi.

A je úplně lhostejné, jestli se neplánovaně protáhla cesta, fronta u pokladny nebo přepážky byla delší, nebo dítě dnes nečekaně dostalo hlad dříve.

Světová zdravotnická organizace doporučuje už od roku 2002 výlučné kojení po dobu šesti měsíců a pak pokračování s odpovídající doplňkovou výživou podle potřeb dítěte. Je ovšem pravdou, že u nás se toto doporučení nedaří plnit - podle statistických údajů z roku 2015 bylo v České republice v šesti měsících kojeno jen 36,9 % dětí. V roce 2018 se u nás narodilo přibližně 112 700 dětí. Z toho se dá spočítat, že pokud se ta čísla letos dramaticky nezměnila, v těchto dnech je u nás plně kojeno nejméně 20 800 a maximálně kolem třiceti tisíc dětí.

Kolik z nich je alespoň někdy kojeno na veřejnosti, to se dá těžko odhadnout, statistici zachovávají mlčení. Ale určitý obrázek o tom, kolik z nich tak činí s potěšením, nebo dokonce se záměrem provokovat, nám může poskytnout reakce na nedávný střet kojící matky s horlivostí ochránce mravnosti v prostorách banky.

Následného happeningu na údajnou podporu kojení na veřejnosti se zúčastnilo celých devět žen, z toho pět v Praze a čtyři v Brně. To je hluboko pod úrovní statistické chyby případného výzkumu postoje veřejnosti k tomuto tématu. Fakta tedy hovoří jasně. Kojící matky ve své naprosté většině nepociťují, že by jim česká společnost svými postoji bránila v kojení na veřejnosti.

V otázce kojení není společnost rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Jistě se najde dost těch, kteří mají s kojením na veřejnosti problém, a týká se to nejen mužů, ale i kojících žen, ale myslím, že většina lidí docela dobře chápe, že jsou určité situace, kdy prostě musíš. Ale i ti, kteří nechápou, se většinou omezí na pouhé pozdvihnutí obočí.

Nevím, jestli je to otázka tolerance, pohodlnosti nebo lhostejnosti, ale v konečném důsledku je to jedno. Kojícím matkám dnes v kojení na veřejnosti brání mnohem častěji než nevraživost okolí jejich vlastní pocity a Kojící guerilla se na neexistujícím problému pouze snaží zviditelnit sama sebe.