Měl perfektní oblek, voněl elegantním parfémem a nesmírně tajemně se usmíval. A pak to z něj pomalu začlo lézt.
Hoch na mě mrkal svůdným pohledem a zdatně mlžil pomocí hesel jako „Energetický regulační úřad“, „zdvojená fakturace“ a „úspory“. V tu chvíli mi došlo, že mi chce něco prodat, ale nebyl schopen vyjádřit se jasně, tak jsem si začala hrát!
Oukej, hochu, dáme si tanec kolem horké kaše. Chceš předstírat, že jsi od mého dodavatele? „A proč potřebujete teda vidět mou fakturu za elektriku? To si ji nemůžete najít u vás v systému?“ Bác! První lež jako věž se skácela k zemi jak domeček z karet. Pak to zkusil přes ten Energetický regulační úřad. „Fakt? A proč obcházíte domácnosti jednotlivě? To mi nedává smysl... Jste si jistý, že mi nechcete nic prodat?“ Hopla, ani ERÚ nezabral...
Takže s barvou ven: Bohemia Energy. Povídám: „Jó, to je ta reklama s tím dítětem, co kreslí na papír telefonní číslo! Nesnáším reklamy, který hrajou na sentiment pomocí dětí!“ Prej za tu reklamu nemůže, ale prej mi ušetří spoustu peněz a hned mi vysvětlí, jak. Vysvětloval, a když skončil, rozchechtala jsem se a povídám: „Abych pravdu řekla, nerozuměla jsem vám ani slovo!“ No bodejť, vždyť to pravděpodobně ani nebyl účel. Tak začal vysvětlovat znovu a dokonce mi to kreslil. Neusnadnila jsem mu to. Neustále jsem vyrušovala otázkami typu „Kolik procent lidí myslíte, že vás denně pochopí?“ „Po kolikátý už tohle dneska malujete?“ „Máte rád svou práci?“
Pak zjistil, že svou hlavní zbraní, sloučením fakturace za elektriku a plyn, mě neskolí, protože nemám plyn. „Vy nemáte plyn? Proč?“ „Protože si radši pouštím hudbu.“ V tuhle chvíli už asi chlapec zjistil, že to se mnou fakt nebude jednoduchý, a rozhodl se pro finální chvat. Vytasil na mě lejstra. S asertivním „Pardon“ jsem mu je vytáhla z ruky a podívala se líp. No jasně, nahoře nadpis SMLOUVA a dole chlíveček PODPIS ZÁKAZNÍKA. Tak mu říkám: „A vy si fakt myslíte, že vám podepíšu něco takovýhohle, aniž bych si přečetla ty tři Á čtyřky drobnýho textu z druhý strany?“ No, většina lidí to prej takhle dělá... „Tak to já asi budu nějaká národnostní menšina, sorry...“
Ten mladík byl opravdu krásný, jak kdyby právě slezl z Olympu. Ale to, co na mě zkoušel, se mi nelíbilo. Nabízel kšeft a šel na to přes mlhu, flirt a psí oči. Čím víc mlžil, flirtoval a psil, tím nedůvěryhodněji působil. Odolala jsem, bylo to snadný. Rozloučila jsem se s ním slovy "Neberte to osobně - vy mi sympatický jste, ale to, co děláte, ne." Celej večer se mi pak honilo hlavou: Kolik lidí dnes zblbnul tak, že podepsali, ačkoliv nic z jeho nesrozumitelných informací nepochopili, protože nechtěli být za trouby? Nebo aby už od něj konečně měli pokoj? U kolika ubohých důchodkyň zabodoval tak, že dostal podpis a navrch ještě buchtu na cestu? Udělalo se mi skoro mdlo... Tak takhle se dělá byznys?
Tak ještě jednou, mladý muži, nic ve zlým, ale: „Máte rád svou práci? Jste na ni hrdý? Spíte dobře?“ ;)
