Jak je něco LIGHT nebo FIT, držím si to od těla. Tuhle jsem do slovníčku zakázaných slov přidala i LINIE. Ptám se v lahůdkách prodavačky: „Ta oranžová pomazánka LINIE, to je něco jako Budapešťská?“
Prej jo. Paní prodavačka mi s hrdým výrazem začala vyjmenovávat složení a závěrem shrnula, že tam není nic, z čeho bych trpěla výčitkami svědomí.
“Ale chutná to jako Budapešťská, žejo?“
„Ano, chutná.“
„Tak si toho vezmu kelímek a ještě kelímek hermelínové pomazánky.“
„Aha, vám šlo opravdu hlavně o chuť, že?“ smála se prodavačka.
Smála jsem se taky, ale rychle mě to přešlo. Jak můžou něco takovýho prodávat v obchodě s názvem LAHŮDKY?! První rohlík s oranžovým protimluvem jsem přežila, ale než jsem si namazala další, poctivě jsem slavnou LINII smíchala pěkně 1:1 s majonézou.
Přesně tyhle zážitky ve mně systematicky pěstujou víru, že co je opravdu zdravý, to je v podstatě nepoživatelný. A taky někteří restauratéři svou nabídkou „zdravých jídel“, u nichž nezpochybňuju slovo „zdravé“, ale „jídlo“. Často si v restauraci nad talířem uvědomělého oběda říkám:
Možná kuchař neumí uvařit dobrý jídlo bez tuku.
Nebo umí, ale myslí si, že strávník považuje za zdravý jen to, co chutná jako kompost.
Nebo umí, ale nechce a snaží se o převýchovu vegetariánů na vepřotariány.
Nebo mu výsledek připadá dobrý. (V tom případě se minul povoláním.)
Občas jsem z toho tak zblblá, že když nakoupím zdravé čerstvé suroviny a uvařím z nich bez pomoci tuku oběd, který nedejbože chutná dobře, jsem přesvědčená, že jsem někde udělala technologickou chybu, díky níž nám po jedný porci stoupne cholesterol a váha, a s kým nešlehne infarkt, pod tím se propadne podlaha.
Těmihle otázkami se ale zaobírám pouze čtyřikrát do roka: Při pravidelném Čtvrtletním Dietetickém Sebeklamu. To je asi týdenní období, na jehož začátku jak Dr.Cajthamlová vykuchám z lednice všechny škodliviny a nahradím je jídlem tak zdravým, že ani pes už nechodí šmírovat, co tam je. Po týdnu většinou odhodím hrdost, s výkřikem "No tak budu tlustá a nemocná, no!" spráskám dvacet deka Rumcajse rovnou z kelímku, s blaženým úsměvem se rozvalím a koukám do blba. Feťák dostal svoji dávku!
Problém je totiž v tom, že mě zdravá strava nezasytí, i když ji páchám vlastnoručně a chutně. Salátek pro mě vždycky bude jen chuťový doplněk k bůčku. I kdybych rukoly nakoupila nůši a celej den přežvykovala jak koza, najedeného pocitu nedosáhnu. Naopak dosáhnu vysokého stupně podrážděnosti, kdykoliv v televizi běží reklama na zlevněné párky v Lidlu.
Můj protiargument zdravé stravě je čínská filozofie. Ta praví, že když je člověk psychicky v pohodě, nestrádá ani jeho tělo. Tím dostává současná představa o zdravé stravě ránu přímo na žaludek. Co do pohodovotvornosti totiž ona nůše rukoly nikdy netrumfne pečenou kachnu, vagón müsli tyčinek nemůže konkurovat tabulce čokolády a celozrnné pečivo v jakémkoliv množství nenahradí jeden bramborák.
Takže já nevím jak vy, ale já jsem asi Číňan. Východní filozofii věřím. Za svůj život jsem totiž úspěšně zažrala: Chřipku, kocovinu, zvrtnutý kotník, depresi, tenisový loket, namožené břišní svalstvo, zánět slepého střeva, záchvat alergie, záchvat nízkého sebevědomí, bolesti hlavy, zlomené srdce... ;)
