Zaspat se dá naprosto nevinně, třeba když si v neděli po-o dáte šlofíka a zaspíte film pro pamětníky, nebo se dá zaspat fatálně. Já zaspala fatálně jednou a následky mám dodnes…
Nenávidím, když v práci zaspím a přijdu pozdě domů...
Bylo mi čtrnáct a měla jsem jet na pionýrský tábor. Tenkrát to pro mě bylo něco mimořádného z několika důvodů: Byl to ten úplně poslední tábor, na který jsem jela, navíc o posledních „dětských“ prázdninách, než nastoupím na střední a stane se ze mě slečna, která už takový trapárny jako pionýrský tábor nepěstuje, ale hlavně!: Poprvé a naposledy na mě vyšla řada jet do tábora v NDR na pobřeží Baltu.
Strááááášně jsem se těšila! Vypracovala jsem si seznam naprosto nepostradatelných věcí k zabalení, jako růžové tričko s Mikymausem, céčka, opalovací krém Jadran nebo řvavě zelené sluneční brýle, poctivě nastudovala, kdy odjíždíme, kudy pojedeme a kdy tam budeme, abych mohla smočit nožku v moři, a den před odjezdem jsem zalehla s tím známým „už jen jednou se vyspím a …“
Vyspala jsem se opravdu důkladně. Vzbudila jsem se a na budíku bylo 7:00. Přesný čas odjezdu pionýrbusu z Varů. V hlavě jsem viděla, jak vedoucí právě říká řidičovi: „Tínka už asi nedorazí, tak jedem…“ a zhroutila se. Ještě předtím jsem ale stihla šíleným jekotem vzbudit maminku, abych v tom hysteráku nebyla sama.
Dodnes vidím maminčin výraz. Oči vykulené jak ze Simpsonových, ale jen pár vteřin, pak urputný výraz rychlého operativního přemýšlení, co se situací, a pak rozhodný pohled na telefon. To vše mlčky. Pak maminka zvedla sluchátko, zavolala taxík a udělala z nás Doylea a Bodieho.
Maminka vysvětlila taxíkářovi situaci a ten vyrazil po trase autobusu jako stíhačka. Myslím, že si ohromně užíval dobré rito i dramatičnost situace. My s maminkou jsme se celou cestu modlily, abychom ho dohnaly před hranicemi, protože taxíkář, pasu nemaje, měl své dojezdové limity. S krky nataženými jak husy jsme vyhlížely, kdy se před námi objeví zadek autobusu, a propadaly depresi, když to nebyl autobus, ale couravý traktor.
Autobus jsme chytily někde v Jáchymově a já na Balt odjela, ale tahle příhoda ve mně zanechala šrám, který se dodnes nezhojil. Možná i proto jsem od té doby zaspala jen… možná třikrát? Tak nějak. Ale pokaždé, když zaspím, prožiju ten děs znovu - je mi zas čtrnáct a ujíždí mi důležitý autobus!
Musím se smát sama sobě - jó, Freude Freude, vždycky na tě dojde… ;))
