Městský provoz v hlavním městě Azerbajdžánu - k čemu bych ho tak přirovnala? Ruská ruleta? Tankodrom? Blázinec? Už to mám: Bobřík odvahy!
V patnácti sražena autem a v osmnácti účastnicí dopravní nehody, vypěstovala jsem si skálopevnou fóbii: Auta mě můžou zabít, chtějí zabít a jednoho dne zabijou! O řidičáku nemohla být řeč a co se týče přecházení silnice, bezpečně jsem si připadala jen při předvánočních nákupech v Německu, protože jen tam měl nedůvěřivec jako já jistotu, že auto před přechodem zastaví. Sichr ist sichr, ja?
No a pak jsem přijela do Baku.
V Baku mají přechody pro chodce a semafory, ale dodnes je mi záhadou PROČ. Hned při prvním pokusu o přechod rušné třídy jsem dostala lekci. Spořádaně po evropsku jsem stála u přechodu, čekala na zelenou a divila se, proč ostatní chodci kaskadérsky kličkují mezi auty a razí si cestu na protější chodník hlava nehlava. Pak blikla zelená a já na to přišla: Lautr nic se nezměnilo! Panáček se zelenal asi 30 vteřin, z nichž prvních patnáct projížděla auta, která to „ještě stihla“ a druhých patnáct auta, která to „už stihla“. Bylo mi na omdlení, ale musela jsem se začít učit nové disciplině – slalomu azerským provozem.
Ale tím se kolorit místního provozu ještě zdaleka nevyčerpal! Jestli místní vláda do něčeho investuje, do silnic to nebude. V důsledku toho se řidiči i za plného provozu na víceproudé hlavní třídě neustále vyhýbají četným výmolům, prudce trhají volanty a pohled z našeho balkónku ve třetím patře proto připomínal spíš rejdící spermie pod mikroskopem než plynulý provoz. Chodci snažící se prorazit si tím chaosem cestu se proto musí navíc umět pohybovat jako profesionální basketbalisti. Michael Jordan hadr!
A ještě jeden šlágr: Pouliční osvětlení. Totiž, neosvětelní. Pouliční lampy stojí v Baku jen na některých hlavních třídách. Snížená viditelnost je nejlepším přítelem dopravních zácp, které se ve večerní špičce tvoří pravidelně. Správný Azer se ale zácpy nebojí a rozhání ji intenzivním troubením! Hned první večer jsem pochopila, že si na to budu muset zvyknout. Sledovat film nebo číst knížku mezi sedmou a osmou večerní bylo v tom kraválu nemožné. Nakonec jsme to řešili tak, že jsme tou dobou zasedli na balkón, otevřeli lahvinku a bavili se pozorováním stovek bláznivých uřvaných světlušek pod námi. Docela sranda, ale radši jen takhle shora…
Tak, a teď si to vše ještě představte vyvedené ve směsici prastarých omlácených volh, žigulíků a lad, drahých SUV, taxíků (pardon, taksiků) a autobusů s nápisem Alláh, které jezdí jako vlak ze Slunce, seno, jahody, a obrázek máte kompletní. Já osobně vyzkoušela pouze Taksi. S panem řidičem, přátelským postsovětským kníratým muslimem, jsem komunikovala zrezivělou ruštinou. Když jsem mu na jeho dotaz prozradila, že jsem z Čechoslovákiji, rozzářil se jak vánoční stromeček a zjihlým hlasem pravil: "To je krásná země, krásná! Tam jsem byl v šedesátem osmém, když jsme vás osvobozovali!" Nepřela jsem se s ním, zjevně byl o celém svém výletu na západ informován úplně jinak, než já...
Co se týče mého strachu z aut, bylo to užitečné. Došla jsem k závěru, že zebra česká je krotká, a už se na ni nebojím vstoupit. Taky jsem si konečně udělala řidičák, hrdě stavím chodcům u přechodu a ještě přidávám bonusový úsměv. A libuju si, jak je náš provoz mírný a úhledný... Jen občas mi to ještě ujede, hodím neplánovanou kličku a řeknu si:
U Alláha, už zase řídím jako Azer! :)
