zařvala jsem na svého manžela, když mi navrhl přesídlení do Jordánska. Psal se rok 2002 a Saddam Hussein, čerstvě v roli uprchlíka, se údajně skrýval právě tam.
„Vlezeme tam, Amík a modrooká blondýna, promluvíme anglicky a druhej den si užijeme svých 20 minut slávy na Al Jazeeře, až nám budou řezat hlavy v přímým přenosu. To ti garantuju.“
Tenkrát jsme se s mým mužem rozhodli vypravit se do světa a strávit pár let v nějaké destinaci, která by nás obohatila finančně i kulturně. Můj muž to (tak jako všechno) vzal za velmi svérázný konec, našel si americký vládní program a dostal na vybranou: Jordánsko nebo Ázerbajdžán. Takže jsme nakonec jeli do toho Azé.
Ani z toho jsem nebyla kdovíjak nadšená. Sice se jednalo o bývalou SSSR, domluva pa růsky byla pravděpodobná, protekce vzhledem k tomu, že jsem z těch báječných „Kárlovy Váry – istočniky, pakůpky, chajlajf“ taky, a na Náhorním Karabachu už se to taky nemlelo... tak jsem nakonec kývla.
Vezměme si to po pořádku: Můj muž, občan U.S.A., tam jel coby „vyslanec dobré vůle“. Jednalo se o program, kdy je člověk oficiálně pod ochranou místní americké ambasády, je placen vládou Spojených států a v místě vykonává záslužnou činnost na pomoc zemi. V případě mého muže to byla koordinace výuky angličtiny na místní jazykové univerzitě a podpora vybavení školy za americké dolárky. Zdálo by se, že ideální podmínky.
A teď k faktům: Jako manželka amerického občana pobývajícího v Azerbajdžánu na zvláštní mírové vízum jsem poslala svůj pas na azerskou ambasádu ve Vídni se žádostí o vízum na základě sloučení rodiny. Když uběhl měsíc, můj pas stále nikde a ambasáda házela štronzo, musel se do toho Jim vložit pomocí jakýchsi protekcí v Baku – syn švagra jeho bytné pracoval na ministerstvu zahraničí a zařídil, aby mi pas vrátili i s vízem bez očekávaného úplatku. Poté, co jsem do Baku přiletěla, měla jsem určitý časový limit na to, abych se nahlásila na místních úřadech.
Četli jste Zámek od Franze Kafky? Přesně jako Josef K. jsem si tenkrát připadala – lítala jsem z jednoho divného úřadu do druhého, všude na mě páni v ošuntělých ušankách jen tajemně vrtěli hlavou a posílali mě jinam. To vše v doprovodu rodilé Azerky!! Po pár týdnech mi došlo, že jejich požadavky na splnění jejich pravidel jsou mi, bohužel, příliš komplikované a mafiánské, a dvě hodiny před vypršením limitu jsem se vypařila zpět do Čech, protože tuhle hru jsem hrát nehodlala a začala se ještě víc bát. V obyčejném Azerbajdžánu.
Shrnuto-podtrženo: Země bývalého Sovětského svazu, bez jazykové bariéry, spousta Rusů jako u nás ve Varech zárukou civilizace. A přesto jsem ani jako občanka suverénního státu a manželka amerického mírotvůrce nebyla hodna vyjmutí z místních zavedených praktik. Ani ve snu by mě nenapadlo obrátit se se svými potížemi na českou či americkou ambasádu, natož abych čekala, že mě budou z něčeho vysekávat. Takhle to tam prostě chodilo a smiř se s tím, nebo jdi. A tak jsem radši šla, dokud byl čas.
Nedivte se mi, prosím, že nemám pochopení pro ty dvě dívky v Balúčistánu. Tenkrát mi bylo asi tolik, co jim, měla jsem na své straně spoustu výhod, manžel jel v předvoji, aby zjistil, zda tam budu v bezpečí, a přesto jsem tuhle zemi zhodnotila jako riskatní.
Jak už nás hezky učí i Hollywood, některé destinace jsou riskantní. Třeba takové Thajsko: Neviděly slečny Pláž nebo Deník Bridget Johnsonové 2? Nepoučily se, že i ve zdánlivě neškodné destinaci hrozí průšvih? MUSELY DO TOHO BALÚČISTÁNU?
Nechci si ani představovat, jaké peklo prožívají teď a co je ještě čeká, a budu doufat v to nejlepší do poslední chvilky, ale přesto si pořád říkám:
„Holky bláznivý, kam jste daly rozum?"
