Ne každý Varák může Becherovku...

...například já ji nemůžu ani vidět! Když jsem si brala svého muže, pracoval v Becherovce a my tohle tekuté peklo dostali jako svatební dar-nedar. Spoustu. Fujtajbl vespolek!

Jako dítě jsem milovala její vůni, která se pravidelně táhla po celé hlavní karlovarské třídě, kdykoliv výrobní proces dospěl k bodu "čištění sudů". To bylo předtím, než jsem ji ochutnala. Becherovka je lék, což o to, ale léčit se s ním přespříliš není dobrej nápad. Není to takovej kamarád do deště jako vizour, kterým se můžete ztřískat a druhý den vám pořád chutná. Je to medicína, které jednou požijete příliš a každé budoucí přivonění vám bude připomínat tu šílenou bylinnou opici, kterou vám zákeřná Béžovka způsobila.

Béžová opice není žádný krotký veselý šimpanz v kloboučku! Nevýhoda žaludečního likéru je právě to, že je žaludeční, tudíž najíst se předtím pořádně, abyste to ustáli se ctí, nemusí nutně splnit plánovaný efekt. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem jednou po vydatné večeři s přáteli začali popíjet Becherovku s naivním přesvědčením, že si vlastně dáváme digestiv.

Po čtvrtém zažívacím štamprleti v mém organismu proběhl proces podobný vytažení špuntu z vany, jídlo zmizelo a v mém žaludku se začal agresivně roztahovat elixír doktora Bechera. Následkem toho se během pěti minut začal celý svět točit jako ty kolotoče, co se jim celý život snažím vyhnout, a já okamžitě poznala, že tohle půlnoční překvapení je nad mé síly a je na čase jít domů. Problém byl v tom, že mě od mého bydliště dělil strmý kopec (ve Varech vás VŽDYCKY OD VŠEHO dělí strmý kopec). Vyhrnula jsem rukávy a pustila se zdatně do horolezení, podporována stejně postiženou kamarádkou. Rovné chůze jsme schopny byly, ale uprostřed výstupu jsme narazily na schody, které jsme znalecky zhodnotily jako po dvou neschůdné a zdolaly jsme je tedy podle místního vzoru kamzík. Ke svému překvapení jsme však nahoře nebyly schopny vztyčit se zpět do homo sapiens. Udělaly jsme si tedy pauzičku, na posledním schodě vybudovaly výškový tábor a čekaly na nějakého šerpu. Dorazila jakási partička mladíků, kteří byli zdemolovaní bylinkami také, ale pro změnu úplně jinými, a ti, když je přešel záchvat většího než malého množství smíchu, nám galantně pomohli na nohy.

Takže tohle umí Becherovka. Po veselce jsme měli doma celou armádu půllitrových lahví tohohle jedovatého dárečku. Za měsíc jsme se měli stěhovat na delší dobu do Států. Celník vám povolí jen litr na osobu. A co teď s tím zbytkem?

Brzy se k nám báli všichni chodit na návštěvu – hned ve dveřích totiž každý návštěvník vyfasoval do pravé ruky panáka a do levé láhev. My jsme statečně popíjeli, co nám organismus dovolil a já zvažovala, které kuchařské recepty by tuhle přísadu snesly - že by třeba béžová bublanina? Hovězí roláda Becher? Hodně jsme s tím hnuli, když manžela chytl zub. Má třídenní léčba Becherovkou ho nakonec na to zubní přeci jen dohnala, protože to bylo rozhodně menší utrpení...

Měli jsme ji tenkrát zakopat na zahradě a počkat, až dozraje, nebo doufat, že ji někdo ukradne. Od té doby jsem ji pila jen s dědečkem, protože byla jeho oblíbená. Jen díky němu jsem dokázala zapomenout na svá předešlá utrpení a vychutnat si její příjemnou... ale co to tady plácám, žaludek mi z ní udělá salto nazad POKAŽDÝ!

Věřte Varákovi - Becherovka by na sobě měla mít lebku se zkříženými hnáty a její recepturu by měl znát jen profesor Snape! A kdy že jsem ji pila naposledy? Nó, vlastně je to asi čtrnáct dní, co tu byli zahraniční kolegové, a co jiného si s nimi ve Varech dát, že... Jsem karlovarský patriot. Ale už si dávám pekelnýho majzla! ;))