Totiž filmový. Už za měsíc je den D! Zatímco návštěvníci balí kufry, běžný obyvatel Varů chodí na jógu, medituje, doplňuje zásoby alkoholu a všeobecně připravuje své nervy. Podívejme se, co ho čeká!
Aby nedošlo k mýlce: Filmový festival miluju! Jen ty doby, kdy jsem si na něj syslila dovolenou, vyběhávala si akreditaci, nacpala svůj tehdejší 4+1 hordami přespolních přátel a čekala ve frontách na lístky, už jsou dávno pryč. Festival je pro nás Varáky super – něco se děje a přijede spousta mých známých! Je ale fakt, že přináší i stres. Po těch devíti dnech už jsme my domorodci pěkně unavení…
Jestli vám třeba přijde, jak jsou varští ekologicky uvědomělí, musím vás zklamat: Týden v MHD je jen prevence infarktového stavu při hledání parkovacích míst. Když první den festivalu odjedete autem do práce, máte odpoledne nakročeno k hospitalizaci na oddělení doktora Chocholouška. Akcelerátorem šílenstvní bývá vědomí, že málokterý z těch vozů, které se během dne všude vyrojily, odjede dřív než za týden. Občas je to ještě zpestřeno tím, že auta filmových fandů nejsou pouze zaparkována, ale trvale obydlena. Nemusíte na film, odehrává se vám přímo pod okny - drama, komedie, erotika, venku dávaj všechno! Někdy je to na Oskara, jindy na Plyšového lva...
Pejskařům taky přibyde pár vrásek. Dřív jsem bydlela v kopci přímo za hotelem Thermal, v té vilovce pod lesem. Ráno co ráno jsem se svým psem trénovala slalom mezi desítkami baťůžkářů spících ve svých spacácích na jakékoliv travnaté ploše, dokonce i na tom piditrávníčku u telefonní budky (takzvaná krevetová pozice). Ti mi nevadili, spíš mi jich bylo líto, když bylo hnusně, ale vadilo mi něco jiného. Ten lesnatý kopec, Tři kříže, se o festivalu stane jakýmsi WC návštěvníků ze spacáků a aut. Začínají odspoda a do konce festivalu se propracujou zhruba do 2/3 výšky kopce. Pro majitele psa, který miluje lidské hromádky, to znamená peklo. Pak festival skončí, my ještě tak týden, dva počkáme, a pak zas můžem s chupáči do lesa. Šajze, jak my tady v Sudetech s prominutím říkáme :)
Ve vchodech těch pár našich klubů se objeví cizí ramenatí kluci, kteří nám říkají, že bez akreditace nebo vstupného dneska na panáka nemůžeme. Zvuk se naším říčním údolím hezky nese, takže zakoupíme alkohol na doma, a diskotéku, tu my máme, to se nebojte! Minimálně do dvou do rána nám pod okny něco rachtá a od dvou dále se pod našimi okny odehrávají znalecké filmové debaty pronášené značně podnapilou češtinou. Copak já, já to zvládám hravě! Ale třeba moje známá, co má doma těžce nemocnou babičku trpící bolestmi a nespavostí, nebo kamarádka s miminy-dvojčaty, ty mají celý festival o zábavu postaráno…
Mohla bych ještě pokračovat, ale nebudu. Nejsem remcal. Píšu to proto, abyste se na nás nezlobili, když se občas tváříme jak profesor Snape. My se v tom hrozně plácáme. Z filmů většinou nic nemáme, protože pracovní doba nedovolí sehnat lístky na nic lepšího, než na ten tříhodinovej dánskej dokument o srnkách. Můžeme se podívat na dobrý koncerty, ale srdce nám krvácí, když vidíme, jak se Císařské lázně nebo stará spořitelna mění v Roxy. To víte, celej rok jsme zvyklí na lázeňáky, kteří si v tichosti vysrkají svých pár pohárků a v deset zalezou do hajan, tak jsme z toho kapku vyvedení z rovnováhy!
Já vím, já vím, můžete mi argumentovat naší radnicí, aneb Jaký si to uděláš, takový to máš. Ale víte, s naší radnicí to není lehké, jistě to znáte z tisku. Tak prosím, nezanevřete na nás kvůli těm pár kyselým ksichtům, co nám občas ujedou – jezděte k nám na filmy dál, moc byste nám chyběli! ;)
