„Čáááu, já sem Franta, budeme si tykat, jóó?“ Prosím nezlobte se, Františku, není to nic osobního, ale zatím ne. Já na to potřebuju čas...
Víte, Františku, nejsem žádnej suchoprd bez smyslu pro humor, ani se nepovyšuju nad ostatní, ale tykání je společenská jednosměrka, ze které se špatně couvá, a proto se do ní pouštím opatrně.
Vykání v ničem nebrání, ani humoru, ani sblížení. A jak dokáže být smyslné! Kdysi jsem měla milence, se kterým jsme si nikdy nepotykali. Bylo to báječné - jak Valmont a markýza de Merteuil! Naopak tykání ti ještě nezaručí, že ze mě bude bezva kámoška, žejo…!
Víte, Františku, tykání nezaručí nic. Pracovala jsem ve firmě, kde si všichni povinně tykali. Ne, nesmějte se, „soudruhu“ jsme se oslovovat nemuseli! Poměry v téhle firmě byly na hranici dobrého vkusu, lidi se k sobě chovali jak dobytek a žádné tykání to nevylepšilo. Naopak. Říct „ty debile“ je mnohem snazší, než říct „vy debile“.
Naopak ve firmě, kde pracuju teď, si s kolegy už pět let šťastně vykám. Nezabránilo mi to ani v tom, abych se s nimi sblížila, ani ve vzájemě ladícím smyslu pro humor, ani v tom, abychom se spolu rozjeli ve vinném sklípku na Moravě jak expres!
Občas někdo reaguje jako Vy, Františku - je raněn odmítnutím tykání a bere to jako aroganci. Já to vidím přesně opačně: Je to můj výraz respektu k Vám. Není to posílení vlastního majestátu, ale známka toho, že Vás beru jako hodnotného člověka, k němuž je potřeba mít úctu. Jestli mi to potvrdíte nebo vyvrátíte, to už je na Vás.
Jsem ráda, že žiju v zemi, jejíž jazyk tykání a vykání umožňuje, Vy ne? S mým bývalým zahraničním manželem jsme si s tím dost užili, jeho zmatek typicky vyjadřuje často používaná věta „Doneste mi ještě jedno pivo, prosímtě“
Tak Vás, Františku, prosím ještě o chvíli trpělivosti. Nám neTykavkám to holt dýl trvá. Až se osmělím, poznáte to snadno – přijdu a sama pokorně nabídnu pac!
(Pozn. autora: Postavy v tomto článku jsou fiktivní, pan František ani já ve skutečnosti neexistujeme ;)
