Smát se cizímu utrpení není vůbec hezký, ale některý historky stojí za to. Třeba kamarádova lyžařská – o tu se s vámi prostě MUSÍM podělit! Zde je přepis vyprávění toho památného horroru:
„Když mi bylo 18, jel jsem lyžovat na Klínovec se spolužačkou Halinou. Do tý doby jsem si myslel, že je to prima holka do nepohody, ale tenhle názor zapadl do škatulky s názvem "Iluze, které mi vzaly hory". Svištím si poslední jízdu dne po Přemostěný, připadám si jak sám Krakonoš, když tu mi vlítne do trati zbloudilý děcko. Abych ho nezabil, pokusil jsem se elegantně zahranit, ovšem hrany asi nebyly tak hranaté, jak jsem se domníval, já děcko minul o milimetr a zahučel do lesa jak neřízená střela. Zrovna, když jsem se odtamtud hrabal a setřásal ze sebe větvičky a drobnou lesní zvěř, prosvištěla kolem mě Halina. Houkl jsem na ni, že už jedu, ať ukecá dole vlekaře, aby mě ještě vytáhli nahoru. „Jasně!“ zařvala Halina a odfičela. Zrevidoval jsem svůj zdravotní stav. Zdálo se to v pohodě - trochu mě bolela noha, ale tuhý přezkáč vytvořil iluzi, že to nártní kůstky přežily bez úhony, ačkoliv... no nic, tohle překvapení jsem si měl naplno užít až později.
Dojedu dolů. Vlek stojí. Vlekaři nikde. Slunce zapadá. Zatracená Halina!! Jako správný odolný junák jsem se rozhodl sjezdovku vyšlapat (no, ono taky nic jinýho nezbejvalo!). Nejdřív jsem se pachtil stromečkem, ale bylo to o ničem, tak jsem lyže sundal a vydal se po svých. Okamžitě jsem zapadl do hlubokýho sněhu – nejdřív po kolena, pak po pás a pak nevim, protože už jsem se jen plazil. Během svýho výstupu jsem si pěkně zopakoval jména všech svatých a když jsem konečně po pekelné hodině a půl v dálce ve tmě uviděl světla Klínovce, zalila mě vlna úlevy a optimismu jak Jeníčka s Mařenkou a asi bych se tam hnal, i kdyby mi někdo řekl, že mě tam upečou a sežerou.
Chvála bohu Klínovecké hospodě za to, že byla otevřená. Sundal jsem si přezkáče, nasadil bufy a dal si polívku a grog. Poklidně jsem čekal na ten autobus, co jsem s ním každou sobotu v sedm večer jezdil zpátky do Varů, když se mi náhle do mysli vkradlo zjištění, že vlastně není sobota, ale neděle. Konzultoval jsem tenhle fakt s jízdním řádem a zjistil, že ten autobus jezdí, ale ne z Klínovce, ale z několik kilometrů vzdáleného Božáku. Rozhodl jsem se ho za každou cenu stihnout. Nohu, která mezitím naběhla do velikosti a barvy mořské bóje, jsem se slzami bolesti nacpal zpátky do přezkáče, připjal lyže a pustil se dolů. Čas na Božák jsem měl báječnej – odměnou mi byla rudá světla autobusu mizícího v dáli.
Nic dalšího nejelo. Přišel čas vzepnout se k dalšímu vrcholnýmu výkonu a zdolat další kopec - nejbližší „zkratka“ do civilizace vedla přes Neklid. Pustil jsem se nahoru přes sjezdovku Praha. Kdo by si myslel, že jsem šel jakožto raněný pomalu, ten se plete. Prahu jsem téměř vyběhl – o to se postaral ten zatracenej čokl, co se jako žralok z vln s krvežíznivým výrazem vynořil zpoza závěje a hnal mě svinským krokem nahoru. Ještě že je ta sjezdovka dětská, tudíž mírná. Nahoře jsem opět nazul lyže a pustil se dolů Moserem. Rozhodnutí sjet za tmy černou sjezdovku bylo jasným triumfem optimismu nad zdravým rozumem. Jak to přišlo, že jsem tenhle děsnej kolmej krpál sjel bez nehody, to ví sám bůh. Pak už jen ty turistický serpentiny a byl jsem v Jáchymově. Vlezl jsem do prvního autobusu do Varů, dorazil domů, dostal od mámy čočku za simulaci a pozdní příchod a šel se z toho vyspat.
Druhej den vypadala noha jako dvě bóje. Ve špitále mi rentgen odhalil sladké tajemství polámaných nártních kůstek a já dostal fešnou sádru. Tou dobou jsem chodil do čtvrťáku na zemědělku. Můj na hlavu padlý třídní mě upozornil, že jestli nebudu chodit na praxi, nepřipustí mě k maturitě. I jal jsem se se spolužáky navštěvovat kravín, prasečák a další malebná místa. Sádra poznala středověk, po čtrnácti dnech by mohla sloužit jako zemědělská pomůcka. Savý materiál nezklamal, natáhl veškerou vůni a materiál domova, pozbyl své původní barvy i tvaru a já vypadal jako ukázkový "hrdobec, jemuž hrouda nohu víže". Nazrál čas na další návštěvu Okresního ústavu národního zdraví. Socialističtí zdravotníci usoudili, že nejlepší metodou na tuto kuriozitu bude systém Potěmkinovy vesnice a na zemědělskou sádru nanesli další bělostnou vrstvu. V důsledku toho to celý začalo tlačit na zbylý zdravý kosti tak šíleně, že jsem se po pár dnech neudržel a hysterickým křikem donutil chirurga na pohotovosti, aby to dal sakra celý pryč.
Hrozně se mi ulevilo. Škoda jen, že jsem si toho mrazivého únorového večera zapomněl doma botu i ponožku a v mínus patnácti se belhal přes celý Vary polobos…“
Líbilo? Jestli jo, dáme si někdy příště variantu letní-dámskou-cyklistickou od kámošky Kristýny. Vtipných bohatýrských historek o strašlivém horském utrpení není nikdy dost! ;))
