Tohle je příběh mé kamarádky Kristýnky, kterak o rakovinu přišla. Zní to blbě? No, ale takhle s humorem to ona brala celý. Ty nervy absolvovali všichni kolem ní, ale ona zůstala netknutá optimistka…
Kiki
Kristýnka – Kiki, jak já jí říkám – se rozhodla, že je potřeba přihodit na druhou stranu vah oproti všem těm historkám o lidech, kteří raku podlehli, a vyprávět, proč proti raku statečně bojovala a jak. A že to s úspěchem jde. Takže Kiki, máš slovo:
„Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím. Najednou něco nebylo jako normálně a protože jsem žila v Itálii, jejíž zdravotní systém skutečně funguje tak, jak popsala Marta Kučíková ve svém článku Až mi naroste plnovous až k bodu G, díky pofiderním prohlídkám a jejich ještě pofidernějším výsledkům jsem tomu nevěnovala pozornost. Dokud nezačalo být ouvej.
Když začalo být ouvej, sbalila jsem kufry a pálila za svým českým lékařem. Ať už se o českým zdravotnictví píše cokoliv, věřím mu a je fakt, že mi zachránilo život. Zpozdit se o rok, tenhle blog by nebyl.
Zprávy od mého lékaře, které mi poslal do Itálie, zaváněly vším, jen ne optimismem. Takže jsem opět sbalila kufry, tentokrát důkladněji, a jela bojovat. Bojovat s rakem.
Přijela jsem a začal FOFR! Seznámení se sdělením, že můžu přežít, ale je to tak vážné, že o budoucí reprodukci můžu jen snít a budu ráda, budu-li sama zachována pro budoucí generace. Seznámení s Apolinářem. Teda špitálem. Chemoterapie, při které jsem si naivně myslela, že jsem ta šťastná vyjímka, které neslezou vlásky. Slezly. Držely se statečně, jsem na ně pyšná, ale ty sajrajty je nakonec dostaly. Ale co, do tý doby jsem byla dlouhovlasá zlatovláska, což naprosto odporovalo mému přirozenému naturelu, a díky tomu jsem dnes temperametní krátkovlasá zrzka, u níž každý od prvního pohledu ví, zač je toho loket. Všechno zlý je pro něco dobrý, jen si to tam najít!
Co mi při tý ruský ruletě o můj život fakt hodně pomohlo? Upřímně? Marihuana. I proto jsem ráda, že ji zdejší lékárny zařazují do sortimentu. Představte si, že jste prožili večer, kdy jste vypili asi pětinásobek vlastního doporučovaného limitu alkoholu a exhibovali se na max. Druhej den ráno z toho máte kocovinu a depresi. Nedokážete nic sníst, nic vypít a jen se ptáte „Pane Bože, proč JÁ?!“ Tak tohle je stav po chemce. A netrvá půl dne, ale 2-5 dní - přesně do další dávky. Tři měsíce experimentování, zda se vaši nemoc podaří vymýtit chemií, dokáží zlomit leckoho psychicky i fyzicky. A z toho vás vytáhne přítelkyně Mariana! Lepší než prášky, ty stejně jen huntujou játra…
Snažila jsem se tomu nepodléhat. Když jsem si se svým novým neonacistickým účesem vykračovala krabím krokem po chodbě nemocnice, kde všichni hekali a úpěli s parukama a šátkama, tlemila jsem se na ně a s pohledem na jejich pylíky s infuzí chválila „Pěkná kabelka, madam!“ A paruky šly do kopru, protože ženský si uvědomily, že mají depku samy ze sebe, že v tom nejsou samy, že vlasy nejsou všechno a že na světě je krásně i tak, i když jsme u papá Apo a jedeme chemii – pořád tu jsme, tak se s tím popereme.
Zvlášní kapitolou, která mě nemálo obveselovala, byly prohlídky za přítomnosti mediků. Ať žije lékařské mládí! Hoši mi soustředěně hleděli do míst, ke kterým jsem jim dala písemné svolení. Že se jich tam sejde patnáct, to jsem fakt nepředpokládala. Tak jsem je slušně pozdravila a snažila se působit alespoň trochu žensky v rámci svých vlasových a pleťových možností. Pokud je na ten můj zázrak zvědavý takový publikum, tak co by ne. Učte se, hoši, takhle vypadá rak. P.S.: Toho z vás, co mě po operaci šil, jestli dostanu pod ruku, má se na co těšit. Dej si pozor, ty učňovský prase!
Mimochodem, operace: Před zákrokem mého života si mě zavolal na konzultaci medik. Ukázal mi nějaký obrázky jak při proměně image: Před a Po. Koukám na Po a nevidím NIC. Tak jsem se ohradila (kdo by chtěl nic?!) a on povídá „Jakže se jmenujete? Jo aha…“ a vytiskl jinej komiks. Ten už se mi líbil víc, jen jsem se několikrát ujistila, že i ti důležití na operačním sále mají stejný info.
63 vnitřních stehů to jistilo, operace dopadla v poho, akorát fyzioterapeutka na pooperačním se mi moc nelíbila, protože si myslela, že jsem Ironman. Pomalu, paní!
No, a pak už jen tak mimochodem informace o tom, že mi omylem přeťali pár nervů, což dnes poznám, když se svátečně počůrám smíchy, a už to bylo v poho…
Závěr? Co se předposírat? Dokud tady jsem, bojuju jako drak a nezastaví mě ani rak. A i kdyby mě zastavil, tak co, stejně je lepší umřít se ctí jak starej bojovník a vědět proti komu. Nezahodím meč, když uvidím nepřítele. A to neplatí jen o rakovině ;)“
No, poznámka autorky: Já jsem si to tenkrát prožila jinak, ale pán Bů svou dávku emocí jistě dostal, tak snad tahle reality show dopadla dobře. Z Kiki je dnes zdravá, zamilovaná, optimistická holka a sama říká, že kdyby se to mělo vrátit, půjde do toho se stejným fortelem jako poprvé, jen by nás ostatní ušetřila toho psycha, protože nevěří, že konec může být jiný než DOBRÝ ;)
Tímto Kiki děkuje svému lékaři Ivanu Poustkovi z Karlových Varů a personálu nemocnice U Apolináře.
Buď fit a měj rád život!!
