Ne, nechci vás poučovat o módních trendech za oceánem. Ale zvláštní přístup mnoha Američanů k výběru svého volnočasového oblečení s módou beztak nemá moc společného, jak jsem zjistila!
Znáte tu naši oděvní pakárnu: "Nevypadám blbě? No jasně, určitě vypadám! Všichni na mě čumí, támhlety dvě ženský mě dokonce komentujou. Tyjo, tuhle čepici jsem si NEMĚLA brát, je moc nápadná! Teď jsem za magora..." Když jsem se seznámila se svým americkým manželem, žijícím tehdy už sedmým rokem tady v Čechách, zjistila jsem, že on tohle zásadně neřeší. Prožíval právě naplno své období pestrých dederonových retrokošil s dlouhými špičatými límci a šílenými potisky, po kterých neúnavně pátral v second handech. Mé občasné vyvalené oči a dotaz, zda chce jít ven opravdu v TOMHLE, vždycky odbyl mávnutím ruky a smíchem. Považovala jsem to za jeho osobitou úchylku, dokud jsem nedorazila do USA.
Jasně že to na ulicích ve Státech nevypadá jako na maškarním, neutrální oblečení hrající zhruba na módní notu nosí většina. ALE! Mezi lidmi, které jsem v tam potkávala, se v mnohem větším počtu vyskytovali samorosti, kteří svým oblečením důrazně sdělovali „Tohle jsem JÁ!“ Proti českému davu, slévajícímu se v jeden víceméně stejný celek, to byl fakt šok. Ale líbili se mi! Připadalo mi, že si tito lidé zvolili svůj styl už před lety a s láskou ho pilují k dokonalosti:
Květinoví hipíci jak čerstvě vytažení z Woodstocku.
Rockeři či punkeři, kterým už chybí k dokonalosti jen kytara, mikrofon a houf fanynek.
Babky o hůlkách v bláznivých barvách a obřích slunečních brýlích.
Fanoušci a fanynky country, kteří se nevzdají klobouků, špičatých holinek a třásní ani na svatbě dcery.
Dámy středního věku, rozhodnuté vypadat jako Alexis z Dynastie, pyšnící se tunami bižuterie a rameny vycpanými jak generálmajoři.
Černošky s bizarními účesy, oblečením pestrým jak mísa exotického ovoce a dlouhými, barevnými nehty.
Americké maminy hrdě se oblékající do mrkváčů z osmdesátých let a starých, ručně pletených svetrů s květinovými vzory, které by u nás žádná žena neoblékla ani s pistolí u hlavy.
...a tak dál, a tak dál...
A co je na tom nejlepší? Všem to připadá normální. Ve Státech jsem nikdy nezažila, aby někdo kritizoval něčí vzhled. Chceš být Elvis? Buď Elvis! Díky tomu všichni svůj oblíbený styl nosí s radostí a tím pádem jim to sekne. Naše rčení Šaty dělaj člověka berou za úplně jiný konec a pokud se neobléknete k nějaké příležitosti vyloženě urážlivě, nemají za potřebí zkoumat váš vkus - koneckonců je váš a ne jejich, že? V tomhle jsou dokonale free...
Nejužitečnější zásady oblékání jsem se naučila v USA. Nebát se barev, co zrovna nefrčí. Poohlížet se po oblečení v sekáčích, kde člověk najde za babku kousek svého srdce. Oblékat se do pohody a do pohodlí a nevěřit, že bláznivé modýlky jsou jen pro mladé. A nikomu se netlemit - hlavně, že je happy, ne?
Co tedy znamená "Voháknout se jako Amík"? Pro mě obléknout se tak, aby mi bylo fajn na těle i na duši. Být raději aspoň trochu originál, když na to mám zrovna náladičku, než jedna šedá myška v davu. Důležitý je MŮJ pocit.
Jo, myslím, že dneska půjdu á la Marilyn - když už je ten První máj, tak ať jsem pod tou rozkvetlou jabloní pořádně SEXY! ;)
