Upřímně? Jak má něco víc jak čtyři nohy, nehodlám se s tím pacičkovat. Pavouky teda nebrat. A přesto si mě tyhle příšerky vyhlídly a v pravidelnejch intervalech mě děsí na hranici infarktu!
První výraznější srážka s pavouky proběhla v mém starém bytě. Nastěhovali se ke mně pokoutníci. Pokoutník domácí – takový poetický jméno! Člověk si představuje veselýho pavoučka s lopatkou, smetáčkem a prachovkou v nožkách, kterak smýčí vaše kouty a mává vám na pozdrav. Ha ha ha. Wikipedie praví: „Samice dosahuje délky těla něco kolem 11 mm, ale se svýma dlouhýma nohama vypadá mnohem větší. … Je jedovatý, ale pro člověka nepředstavuje nebezpečí. V celoročním období vyhledávají tmavá místa, skrytá pohledu.“ Takže Wiki, máš svatou pravdu, že ta mrcha fakt vypadá větší. Vypadá OBROVSKÁ a HNUSNÁ! Ale co se týče míst skrytých pohledu, nemůžu souhlasit. Naši pokoutníci byli exhibicionisti. Neustále se chovali jak topmodelky – producírovali se po stěnách, lezli za náma do postele a snažili se s náma koupat ve vaně. Víte, jak to vypadá, když ke mně do vany spadne pavouk? Výbuch Ejakuláji byl proti tomu bezvýznamnej pšouk. Obsah vany je rázem na podlaze, pěna po zdech, já někde u stropu a můj sirénovitý jekot způsobuje, že sousedé balí evakuační zavazadla a shlukují se u nejbližšího krytu. Naštěstí se je naučil žrát nás boxer Mauglí, tak si dali voraz.
Jednou jsem pařila u přátel doma. Pak nám náš hostitel připravil půlnoční překvapení: „Pojďte se podívat, co mám vedle v pokoji!“ Měl. Měl 20 terárek se sklípkanama. Okamžitě jsem vystřízlivěla, nahodila husí kůži po celým těle a vystřelila z bytu jak pershing. Byl to pohled jak z holywoodskýho hororu – dvacet naježenejch sklípkanů, co si nejraději kousnou do libový Solanový, a kolem nich pět motajících se napařenců s vysokým rizikem drcnutí do konstrukce držící vrahy v jejich celách. Uáááá…
Když jsem jela na dovolenou do Austrálie, vidina, jak zhynu na druhé straně světa v ukrutných bolestech na pavoučí kousnutí a má zohavená mrtvola poputuje v zinku do Čech, mě pronásledovala na každým kroku. V důsledku toho jsem hned po příjezdu zakoupila obří pixlu spreje se slibným názvem Mortein, přísahajícím usmrtit cokoliv během sekundy, kterou jsem nepouštěla z ruky prakticky ani ve spaní. Ačkoliv turistický itinerář mé maminky zahrnoval místa jako poušť, prales a neutěsněné hotýlky se spoustou škvír a spár, na žádnýho pavouka jsem nenarazila. Pak jsem se přesunula do Sydney a uprostřed té betonové džungle jsem si konečně připadala relativně bezpečně. Až do návštěvy botanické zahrady. V botance jsem proti slunci málem vlítla do obří sítě natažené přes pěšinu, v jejímž středu seděl pavouk velkej jak dezertní talířek. Vystříkala jsem na něj hystericky skoro celej Mortein, pavouk se zavrtěl a popolezl o půl metru. Tolik k Morteinu. Přátelé mi pak říkali, že ti pavouci, co si dělají sítě a mají tvar přesýpacích hodin, na člověka neútočí. Mýlili se. Chtěl mě zhanobit, zavraždit a sežrat!
No a ve státech jsem potkala pavoučka, kterej se jevil jako malý a milý až do okamžiku, kdy se nečekaně vymrštil a skočil mi přimo do obličeje. Fujtajbl, vodkdy tohle dovedou?!!
Pavouky zásadně nevraždím. Jsou užiteční a nemůžou za to, jak vypadaj. Příroda to myslela dobře, jen je neměla vybavit tím nadměrným počtem nohou.
A navíc, jsou sice hnusný, ale nosí štěstí.
Nosí štěstí, ale jsou hnusný!!! Sorry, Spidermane, u mě se fakt nechytáš :)
