Moje maminka říká: „Každý má sklon k nějaké závislosti. Pro někoho je to alkohol, pro někoho práce, drogy, sex, moc, čokoláda… Je jen otázka, zda na ni za svůj život narazí a propadne jí.“
Mám při téhle diagnóze nárok na lázně?
Já na tu svou narazila už v dětství a dokonce jsem k ní byla cíleně vedena. Díky dědečkovi, který razil hesla typu „Komu karty v rukou šustí, toho Pánbůh neopustí“ či „Úsměv na rtu, dobrou kartu“ a své psy pojmenovával zásadně Žolík, jsem byla na šikmé ploše vlastně odjakživa.
K základnímu vzdělání v naší rodině patří kanasta. Jakmile jsem začala chodit do první třídy, rozpoznala šestku od devítky a J od Q, odmítli se mnou mamka s dědou dál hrát Prší a zapojili mě do svých karetních bitek bez rukaviček. Nevím, jestli mě jako nováčka hájili – jako puberťáka už rozhodně ne. Jelikož zastávali názor, že v lásce, válce a kanastě je dovoleno VŠE, dostávala jsem pěkně na frak a můj protažený uhrovatý obličej byl komentován hurónským smíchem těch dvou karetních šílenců a výkřiky: „Neumí prohrávat! Tína neumí prohráááávat!“ Zafungovalo to přesně, jak chtěli: Naučila jsem se prohrávat a mastit kanastu jak profesionální čert. A propadla kartám navždy.
Ty karty se se mnou táhnou celý život a nepřestávají mě bavit. I při svém prvním zaměstnání jsem na ně vsadila – šla jsem dělat do kasina. Některé rodiny by se možná pohoršily nad tím, že se jejich potomek živí hazardem. Ne tak naše karbanická famílie. Když jsem s tím nápadem přišla, začali chrlit dotazy: „Maj tam karty? Jak se to hraje? Jak se to počítá? Je na to nějaká taktika? Dědo, vytáhni karty, ať nám to ukáže!“
Moje závislost trvá. Nemine den, abych se aspoň na půl hodinky nezašprajcovala u počítačového Free Cellu. Tuhle jsem ukazovala jedné kamarádce své aktuální skóre. Říkám: „Hele, je tohle ještě hobby, nebo už diagnóza?“ Letmo mrkla na monitor, pak se dlouze zadívala na mě a řekla: „Diagnóza. Bereš na to něco?“
Mno. Čili já mám v závislosti i diagnóze jasno. Ale mohlo by bejt hůř - kdybychom měli v rodině sklony k zábavě tekuté, vypadal by můj život i dnešní článek jinak. Nějak takhle:
K základnímu vzdělání v naší rodině patří alkohol. Jakmile jsem začala chodit do první třídy, rozpoznala desítku od dvanáctky a Plzeň od Budějic, odmítli se mnou mamka s dědou dál pít limonádu a zapojili mě do svých alkoholových pitek bez rukaviček...
Takže zaplať pánbů za čertovy obrázky!
A jaká je vaše závislost? ;)
